— To je můj byt! — vyhrkla Marie. — Koupený za moje peníze!
— Drahá, byt je napsaný na vás oba s Petrem! — připomněla tchyně. — Takže je společný! A já jako matka mám právo chránit zájmy svého syna!
— Nemáte žádné právo padělat můj podpis!
— A kdo řekl, že je padělaný? — Helena vytáhla z kabelky další dokument. — Tady, podívej se! Vždyť jsi přece podepisovala papíry před měsícem, když jste sjednávali pojištění na Petrovo auto. Mezi nimi byla i tahle plná moc!
Marie vzala dokument třesoucíma se rukama. Opravdu — před měsícem ji Petr požádal, aby podepsala nějaké papíry pro pojišťovnu. Důvěřovala mu a nečetla všechny dokumenty pozorně.
— Podvedli jste mě! — zašeptala a podívala se na manžela. — Schválně jsi mi tu plnou moc podstrčil mezi ostatními papíry!
— Marie, nedramatizuj! — Petr se ji pokusil vzít za ruku, ale ona ucukla. — To je jen formalita!
— Formalita? — ustoupila ke dveřím. — Ty ses s matkou domluvil za mými zády, lstí jste mě donutili podepsat dokument, který jí dává právo nakládat s mým bytem, a to je formalita?
— Ne s tvým, ale s vaším! — opravila ji Helena. — A vůbec, snacho, přestaň hysterčit! Nikdo ti nechce brát bydlení! Jen teď, kdybys náhodou chtěla se synem rozvod, budeš si to muset pořádně rozmyslet!
— Takže je to vydírání? — Marie nemohla uvěřit vlastním uším.
— To je ochrana rodiny! — uťala to tchyně. — Rodiny mého syna!
Marie se podívala na Petra a hledala v jeho očích aspoň kapku podpory, ale viděla jen chladný odstup.
— Tobě to opravdu připadá normální? — zeptala se ho.
— Marie, pochop to, máma nám přeje dobro! — začal. — Jen chce, aby naše manželství bylo pevné!
— Manželství založené na podvodu a vydírání? — hořce se usmála Marie. — Velmi pevné základy!
Otočila se a odešla z pracovny. Potřebovala přemýšlet, vstřebat, co se děje. V ložnici si sedla na postel a snažila se uklidnit. Čtyři roky si myslela, že s Petrem mají skutečnou rodinu. Ano, tchyně byla vždy autoritativní a ráda kontrolovala jejich život, ale že by došla až k padělání dokumentů…
Vlastně ne k padělání. Lstí ji přinutili tu plnou moc podepsat. A Petr o tom věděl! Věděl a mlčel!
Za hodinu vešel do ložnice manžel.
— Marie, pojďme si v klidu promluvit!
— O čem mluvit? — ani na něj nevzhlédla. — O tom, jak jsi zradil mou důvěru?
— Já tě nezradil! — Petr si sedl vedle ní. — Jen máma naléhala a já jí nedokázal odporovat!
— Nedokázal jsi odporovat, když šlo o podvod na vlastní manželce?
— To není podvod! Stejně bys to podepsala, kdybych tě o to požádal!
— Ne! — řekla Marie pevně. — Nikdy bych nepodepsala plnou moc, která dává tvé matce právo nakládat s bytem! Nikdy!
— Vidíš! — vykřikl Petr. — Máma měla pravdu! Ty nemyslíš na naši rodinu!
— Já nemyslím na rodinu? — Marie vyskočila z postele. — Vložila jsem do toho bytu všechny své úspory! Pracuji deset hodin denně! Vařím, uklízím, peru! A já nemyslím na rodinu?
— Myslíš jen na sebe! — obvinil ji manžel. — Na svá práva, na svůj byt!
— Protože to skutečně jsou moje práva a můj byt!
— Náš! — zvýšil hlas Petr. — Náš byt! A moje máma má právo chránit zájmy rodiny!
Marie pochopila, že ten rozhovor nemá smysl. Petr stál plně na straně matky. Jako vždy.
— Dobře! — řekla. — Když se tvoje matka tak bojí o tvou budoucnost, ať ti ji také sama zajistí! Odcházím!
— Kam? — překvapeně se zeptal Petr.
— K rodičům! Potřebuji si to promyslet!
— Marie, neblázni! Kvůli nějakému papíru…
— Kvůli zradě! — opravila ho a vytáhla ze skříně kufr.
Petr se ji pokusil zastavit, ale v tu chvíli vešla do ložnice Helena.
— Nech ji jít! — řekla tchyně. — Proběhne se, dostane rozum a vrátí se! Kam by šla?
Marie se zastavila a pomalu se k tchyni otočila.
— Jste si tak jistá, že se vrátím?
— A kam bys šla? — ušklíbla se Helena. — Vlastní bydlení nemáš! Ten byt je napsaný na vás oba! A teď, díky plné moci, můžu kontrolovat jakékoli operace s ním!
— Takže mě vydíráte?
— Vychovávám tě! — uťala to tchyně. — Učím tě vážit si rodiny!