— Tak a je to, Michaelo, teď jsi bohatá dědička, — Petr se opřel v křesle a rozchechtal se tak hlasitě, až se notář zamračil. — Připadly ti pily, staré hoblíky. Můžeš si otevřít dílnu, nebo to dát do šrotu, když budeš mít štěstí.
— Petře, tak mě nerozesmívej, — Barbora si zakrývala ústa dlaní, ale smích jí stejně unikal mezi prsty. — Dokážu si představit, jak teď bude s tou truhlou tahat po městě. Michaelo, nechceš si zavolat stěhováky? Nebo to své bohatství zvládneš sama?
Měla nehty nalakované křiklavě růžově, vlasy upravené do loken a táhl z ní přeslazený parfém. Tiskla se k Petrovi ramenem a okázale dávala najevo, komu patří. Michaela seděla naproti v starém šedém kabátu, ruce složené v klíně. Dívala se z okna, kde listopadový déšť rozpíjel město do šedé skvrny, a mlčela.
Notář si odkašlal a znovu se ponořil do papírů.
— Podle závěti přechází na Petra dům s pozemkem v soukromé zástavbě a úspory uložené na účtu zesnulého. Michaele připadá dřevěná truhla s nářadím, vkladní knížka vedená na její jméno z roku tisíc devět set osmdesát sedm a zapečetěná obálka. Tu je nutné otevřít zde, za přítomnosti všech stran.
— A k čemu to je? — Petr už listoval dokumenty k domu a prstem přejížděl po řádcích. — Jaká ještě obálka? To už byl otec na stará kolena úplně mimo?
— Taková byla vůle zesnulého, — notář podal Michaele přes stůl zažloutlou obálku se voskovou pečetí.
Barbora Petrovi něco pošeptala do ucha, on se ušklíbl a přikývl. Pak pokračovala už nahlas:
— Petříku, a co kdybychom ten dům hned prodali? Vyšlo by to na byt v centru a ještě by zbylo na auto. Nebo bychom rovnou vyrazili do Rovinj, tam teď ceny nemovitostí rostou.
Michaela porušila pečeť a rozložila list papíru. Písmo tchána bylo velké, roztřesené, písmena poskakovala. První řádek jí vyrazil dech, před očima se jí zatmělo.
„Michaelo, já jsem všechno věděl. O Barboře. O tom, jak od tebe odešel, zatímco jsem ještě ležel na posteli živý. O tom, jak jsi nosila poslední peníze na moje léky, zatímco on vysedával po restauracích se svou novou vášní.“
Michaela pracovala v pekařství třicet dva let, z toho posledních patnáct pečovala o tchána. Manžel k otci nechodil — říkal, že se na to nemůže dívat, že by to srdce nevydrželo. Ale na rybaření s kamarády srdce vydrželo výborně, stejně jako na posezení v kavárnách.
Michaela měnila ložní prádlo, otáčela starého muže, četla mu noviny, když se mu zhoršil zrak, počítala každou korunu na léky. Petr mezitím počítal, kolik času ještě zbývá do vysvobození.
Tchán byl mlčenlivý, mrzutý, málokdy řekl děkuji. Ale měsíc před smrtí si ji zavolal a poprosil ji, aby přinesla ze spíže starou truhlu. Dlouho se v ní přehraboval mezi dláty a hoblíky, pak vytáhl pomačkanou obálku.
— Michaelo, jsi dobrá, — díval se na ni a poprvé za všechny ty roky byl jeho pohled měkký. — Ne jako on. Všechno zařídím správně, jen ani slovo Petrovi.
O týden později k nim přišel notář. Starý muž nadiktoval závěť a Michaela podepsala nějaké papíry jako svědek, aniž by je pořádně četla. A o další tři týdny tchán zemřel.