— Tak a je to, Michaelo, teď jsi bohatá dědička, — zopakovala jeho slova tiše a každé z nich dopadlo jako rána.
Petr vyskočil, obešel stůl a pokusil se dotknout jejího ramene. Tvář se mu zkřivila do úsměvu, falešného a ubohého.
— Michaelo, vždyť jsme přece rodina, tolik let spolu, pojďme si po lidsku v klidu promluvit, — vyhrkl rychle, až se zadýchával. — Táta určitě chtěl, abychom s tím naložili společně, jako jedna rodina. Nejsem ti přece cizí, že ne?
Michaela vstala a odsunula židli. Ze stolu vzala dokumenty ke knížce a obálku s dopisem. Petr stál těsně vedle ní, voněl známým kolínským, který jí dřív připadal důvěrně známý. Teď se jí z té vůně dělalo zle.
— V klidu si promluvit? — podívala se mu do očí a on ustoupil o krok. — Jako tehdy, když ses v klidu odstěhoval dva týdny po pohřbu? Nebo jako tehdy, když jsem tě prosila, abys pomohl zvednout svého otce, a ty jsi v klidu odcházel za ní?
— Michaelo, proč teď vytahuješ staré věci, jsme přece dospělí lidé, můžeme se domluvit normálně, — Petr se znovu pokusil o úsměv, hlas mu zjemněl, byl téměř mazlivý. — Dům se musí udržovat, opravovat, to všechno stojí peníze. Možná bys mohla pomoct a já bych ti taky nějak pomohl, nejsme přece nepřátelé.
Barbora vyskočila, bílý kožich se rozepnul a odhalil krátkou sukni.
— Petře, to myslíte vážně? — otočila se k němu, hlas jí přeskočil do ječivého tónu. — Slíbil jsi mi, že pojedeme do Rovinje, že koupíme auto, že máš všechno zařízené! A teď co, tahle… tahle tvoje bývalá všechno shrábne, a co my?
— Barboro, teď mlč, nepleť se do toho, — pokusil se ji Petr zarazit, ale ona už ho neposlouchala, hlas jí stoupal stále výš.
— Ne, já mlčet nebudu! Půl roku jsem čekala, než se rozvedeš, snášela tvoje sliby, a teď se ukáže, že ona má víc peněz než ty! Možná by ses k ní měl vrátit!
Michaela si zapnula knoflíky kabátu a uvázala šátek. Pohyby měla pomalé a přesné. Podívala se na Barboru a ta se stáhla, umlkla uprostřed věty.
— Nedávno jste se smáli mému truhlu, — řekla Michaela tiše, ale každé slovo bylo jako led. — Tak vězte, že ten truhlík je mi dražší než všechny vaše životní plány. Protože ho shromažďoval člověk, který věděl, co je čest. A to vy nikdy nepochopíte.
Vzala kabelku, kývla notáři a zamířila ke dveřím. Za zády Petr křičel cosi o svědomí, o letech, o spravedlnosti. Barbora ječela a dožadovala se vysvětlení. Michaela vyšla na chodbu a dveře se za ní zavřely, odřízly jejich hlasy. Scházela po schodech dolů a s každým stupněm se jí dýchalo lehčeji.
Venku mrholil studený listopadový déšť, ale Michaele bylo teplo. Došla na zastávku, sedla si na mokrou lavičku a z kabelky vytáhla obálku. Ještě jednou si dopis pomalu přečetla, soustředila se na každé slovo. Úplně na konci, drobným roztřeseným písmem, byla připsaná poznámka, které si v kanceláři nevšimla:
„Žij, Michaelo. Tenhle život sis zasloužila. A můj truhlík si určitě vezmi — na dně, pod nářadím, leží fotografie. Já s tvou babičkou, jsme mladí. Chtěl jsem, abys věděla, že jsem chápal, jaká jsi. Moje Eliška byla stejná. Děkuju ti za všechno.“