Petr na pohřbu neplakal, jen přikyvoval na kondolence. Po karu zmizel — řekl, že se v těchhle zdech dusí. Michaela myla nádobí, uklízela ze stolu a v prázdném bytě bylo takové ticho, až jí zvonilo v uších. Poprvé po patnácti letech zůstala sama, bez nutnosti vstát k nemocnému a zkontrolovat, jestli dýchá.
O dva týdny později Petr sbalil věci. Barbora čekala u vchodu v bílé beranici, zářivá jako reklama na prací prášek. Michaela stála u okna za záclonou a dívala se, jak manžel nosí tašky k autu. Čekala, že se otočí, řekne aspoň něco. Jenže on si prostě sedl za volant a odjel. Polštář byl tu noc mokrý, ale nikdo to neviděl.
„Tak, dům je můj, úspory moje,“ listoval Petr dokumenty a spokojeně přikyvoval. „Táta to udělal správně, všechno jak má být, nechal to synovi. A ty se, Michaelo, netrap, možná ti tam na knížce z dob socialismu zůstalo pár korun, na chleba to stačí.“
„Petře, a ty nástroje jsou vlastně k čemu,“ hihňala se Barbora a nakláněla se k němu. „Možná je rovnou vyhodit, proč tahat po bytě haraburdí?“
Michaela zvedla oči od dopisu. Podívala se na oba — on uvolněný, vítěz, ona vedle něj jako trofej. Pak znovu sklopila zrak k řádkům napsaným roztřesenou rukou umírajícího člověka.
„Myslela sis, že neslyším, jak v noci v kuchyni pláčeš? Slyšel jsem. Všechno jsem slyšel, stěny jsou tenké. A takhle jsem to zařídil, Michaelo. Ta knížka na tvoje jméno — na ni jsem uložil své pojistné plnění za pracovní úraz. Byla to velká částka, opravdu dobrá. Dal jsem ji na tvoje jméno už tehdy, když jsi do našeho domu přišla jako snacha — chtěl jsem tě vyzkoušet. Zkoušku jsi složila, on ne. Peníze tam ležely všechna ta léta, nabíhaly úroky. Teď je tam suma větší než hodnota tohohle domu, tak pětkrát určitě. Možná i víc.“
Michaela zvedla hlavu a setkala se pohledem s notářem. Ten přikývl a vytáhl ze složky další dokument.
„Michaelo, podle potvrzení z banky je na spořicí knížce vedené na vaše jméno částka, která mnohonásobně převyšuje hodnotu nemovitosti odkázané Petrovi. Jde o kapitál dostačující k pořízení několika nemovitostí v centru města.“
Ticho dopadlo tak náhle, že bylo slyšet, jak za oknem šustí déšť. Petr ztuhl s dokumenty v rukou, úsměv mu pomalu sklouzl z tváře. Barbora přestala hihňat, dívala se na notáře, pak na Michaelu, a v očích se jí mihla hrůza.
„Počkej, jak to myslíte, mnohonásobně?“ narovnal se Petr, dokumenty mu vypadly z rukou na stůl. „Jak moc mnohonásobně? Kolik tam je?“
„Přesnou částku nemohu bez souhlasu Michaely sdělit, ale mohu říct, že jde o významný kapitál,“ mluvil notář klidně, i když se mu v koutcích rtů skrýval sotva znatelný úsměšek.
„Petře, počkej, třeba je to nějaká chyba,“ Barbora se mu zaklesla do ruky, hlas se jí ztenčil do pisklavého tónu. „Vždyť je to nějaká stará socialistická knížka, tam přece vůbec nic být nemůže, pojďme to normálně vyjasnit…“
Petr zbledl, pak zrudl a pak zase zbledl. Díval se na Michaelu a v očích se mu objevila panika. Michaela pomalu složila dopis a vložila ho do obálky. Ruce se jí už netřásly.