„Kam dneska jdeš?“ zeptal se.
„Myslím, že zajedu do centra. Mám tam pár věcí k vyřízení.“
Petr přikývl, aniž by se vyptával na podrobnosti.
„Něco koupit cestou?“
„Ne,“ odpověděl.
A znovu se jí na nic nezeptal, nezajímal se o její plány.
Jana vzala kabelku, přehodila si kabát a odešla.
Místnost byla malá, s bílými stěnami a dlouhým dřevěným stolem uprostřed. Několik lidí už sedělo u notebooků, někdo listoval skicami, jiní se o něčem přeli.
„Dobrý den! Vy jste Jana?“
Zvedla hlavu a střetla se pohledem se ženou kolem čtyřicítky, v brýlích, s krátkými tmavými vlasy.
„Ano,“ Jana přikývla.
„Skvělé. Jmenuji se Helena, vedu tenhle kurz. Pojďte dál, usaďte se.“
Jana si sedla ke stolu. Kolem zněly hlasy, šustily papíry, někdo žertoval. Dívala se na lidi, kteří byli něčím zaujatí, a cítila, jak se v ní pomalu, ale jistě něco probouzí.
Ještě nevěděla, jak přesně se její život změní, ale věděla jistě jedno — zpátky už cesta nevede.
Jana si na ten rituál už zvykla. Večer Petr přišel domů, hodil klíče na poličku, zamířil do koupelny a pak si sedl ke stolu a dožadoval se večeře. V takových chvílích se necítila jako manželka, ale jako obslužný personál. Dnes bylo všechno jako obvykle — jen v její hlavě se objevila nová myšlenka: a co když prostě neuvařím?
Zavřela notebook a podívala se do kuchyně. Čistý sporák, prázdný stůl. V lednici sice něco bylo, ale neměla chuť přesouvat potraviny na pánev, vařit, smažit, krájet.
Když se otevřely dveře, nešla mu naproti. Seděla v křesle a dívala se na obrazovku notebooku, kde běžel kurz interiérového designu.
„Jsi doma?“ zazněl Petrův hlas, obvyklý, ani trochu překvapený.
„Ano.“
Hodil kabát přes opěradlo židle a prošel do kuchyně. Slyšela, jak se otevírá lednice, jak pokládá talíř na stůl.
„Jano, a večeře?“
Dělala, že neslyší.
„Jano!“
Pomalu se k němu otočila.
„Myslela jsem, že to zvládneš sám.“
„Jak to myslíš?“ Petr se zamračil. „Stalo se něco?“
Kývla směrem k notebooku.
„Učím se. Dneska bylo hodně úkolů.“
Díval se na ni, jako by ji viděl poprvé.
„A co mám teda jíst?“
„Jsi dospělý člověk, něco si vymyslíš.“
Vstala, vypnula notebook a prošla kolem něj.
Držela tužku a vedla linky po papíře, propojovala skici, vytvářela nový interiér. Její nápad — útulná kavárna v tmavě zelených tónech — byl ještě nedotažený, ale líbilo se jí, co pod jejíma rukama vzniká.