— Krásné, ale podívej se na osvětlení, — řekla tiše Helena, její vyučující.
Jana zvedla hlavu.
— Myslíš, že je to moc tmavé?
— Pro skutečnou kavárnu ano. Přemýšlela jsi o tom někdy dřív?
Jana zavrtěla hlavou.
— Tak se učíš, — usmála se Helena.
Jana se podívala na svou práci. Ještě před měsícem by ji ani nenapadlo, že může takhle sedět a rozebírat linie, barvy, textury.
Ale teď byla tady.
Večer se Jana vrátila domů, ale Petr ještě nebyl doma. Odložila tašku, prošla do ložnice a převlékla se. Čas plynul, ale on nepřicházel.
Když ručičky hodin překročily desátou, uslyšela, jak se otevírají dveře. Petr vešel a za chůze si sundával šálu.
— Kde jsi byl?
Otázka ho překvapila.
— Kde bych byl? S kolegy v baru. A co?
Jana se na něj podívala a najednou si uvědomila, že je to poprvé, kdy si všimla, že pro něj není nutné chodit domů včas.
Jana nikdy nepřemýšlela o tom, že se jednou obyčejná večeře stane výchozím bodem jejího nového života. Stála u kuchyňského stolu a krájela zeleninu, když Petr vešel do kuchyně. Byl podrážděný, přestože den teprve začínal.
— Nemohla bys ty svoje sešity nenechávat poházené všude? — vyštěkl a hodil její zápisník na stůl.
Jana se podívala na sešit se skicami.
— Pracovala jsem.
— Pracovala? — ušklíbl se a otevřel lednici. — Jano, to je přece směšné. Ty si tam s něčím pohráváš, ale práce je to, co dělám já.
Zhluboka se nadechla.
— Teď už mám klienta. Skutečný projekt. Budu za něj dostávat peníze.
Petr zabouchl dvířka lednice.
— Děláš si legraci? Jakého klienta? Vždyť ani nevíš, jak to všechno funguje.
— Zato já vím, jak funguje náš život, — řekla tiše.
Přimhouřil oči.
— A co to má znamenat?
Jana se k němu otočila a utřela si ruce do utěrky.
— Pronajala jsem si byt. Za dva týdny se stěhuju.
Petr si sedl do křesla, opřel se a zíral do jednoho bodu.
— To si děláš srandu.
Jana si sedla naproti.
— Ne.
Zamračil se a opřel se loktem o opěradlo.
— Vždyť jsi byla pořád doma. Kam bys měla jít?
Jana se usmála, ale v tom úsměvu už nebyla dřívější měkkost.
— Na to ses už ptal.
Díval se na ni a poprvé v jeho očích nebylo podráždění, ale něco, co připomínalo strach.
— A kam půjdeš?
— Do svého nového bytu.
— Nezvládneš to.
— Zkusím to.
Vstal a přešel po pokoji.
— Ty chceš rozvod?
Jana se pomalu postavila.
— Chci být svobodná.