— Děkuji, — poděkovala nejistě.
— To je pro vás, — Kateřina jí podala krabici. — Udělala jsem to vlastníma rukama.
Marie si dárek mechanicky vzala. Krabice byla lehká, ale bylo cítit, že uvnitř něco je.
— Proč to děláte? — zeptala se Marie přímo.
Kateřina si rukou setřela slzy:
— Nevím. Prostě jsem chtěla. Asi je to hloupé.
— Upřímně řečeno, je to docela zvláštní.
— Chápu, — přikývla Michalova bývalá manželka. — Osm let jsem snila o dítěti. Snila jsem o tom, že ho budu držet v náručí, koupím kočárek, vyberu jméno. A teď jste mu porodila syna vy.
V jejím hlase byla slyšet bolest a jakási beznaděj. Marie pocítila rozpaky — dostala to, o čem jiná žena celé roky snila.
— Kateřino, není to moje vina, že vám to s Michalem nevyšlo, — řekla opatrně.
— Vím. Nikoho neobviňuji. Jen jsem vám chtěla popřát štěstí a darovat to, co jsem kdysi pletla s nadějí, že to obléknu svému dítěti.
Kateřina se otočila a zamířila ke vchodu. U samotných dveří se zastavila:
— Opatrujte ho. I miminko, i Michala. Je to dobrý člověk.
Po těch slovech rychle odešla a nechala Marii stát s kyticí a krabicí v rukou.
Marie se vrátila na pokoj úplně zmatená. Spolubydlící si jejího rozpačitého výrazu hned všimla:
— Co se stalo? Kdo přišel?
— Bývalá manželka mého muže, — odpověděla Marie upřímně.
— Cože? Proč?
— Přinesla dárek.
Marie vzala krabici a opatrně rozvázala mašli. Uvnitř ležel drobný pletený set — svetřík, kalhotky, čepička a botičky. Všechno bylo provedeno dokonale, s láskou k nejmenším detailům. Modrá barva, jemné vzory, malé knoflíčky ve tvaru králíčků.
— Je to krásné, — řekla spolubydlící. — Ale proč to udělala?
Marie jen bezradně pokrčila rameny.
Večer o té příhodě vyprávěla manželovi po telefonu.
— Kateřina byla vždycky zvláštní. Po rozvodu jsem si myslel, že se uklidní, začne nový život.
— A nezačala?
— Nevím. Už tři roky spolu nemluvíme.
Marie vzala do ruky maličký svetřík. Očka byla rovnoměrná, vzor složitý — na takovou práci musely padnout celé týdny.