«A teď jste mu porodila syna vy» — řekla Kateřina roztřeseným hlasem, oči zarudlé

Smutné a krásné, přesto hluboce znepokojující.
Příběhy

Žena si představila, jak Kateřina po večerech sedí a plete ten kostým, sní o dítěti.

— Možná bychom ten kostým neměli synovi oblékat? — navrhl nejistě Michal.

— Proč?

— No… přece jen ta energie. Určitě ho pletla v slzách.

Marie se zamyslela. Opravdu, nebylo nic příjemného na tom oblékat dítě do věcí spojených s takovými pocity.

— Na druhou stranu, — pokračoval manžel, — je škoda to vyhodit.

Sousedka z pokoje Ivana, která rozhovor zaslechla, si neodpustila poznámku:

— Já bych to určitě neoblékala! Kdo ví, co tam při pletení zaklela. Žárlivost, závist — to se všechno vsákne do nití.

— Neříkejte hlouposti, — mávla rukou Marie. — Je to prostě kostým.

Ale pochybnosti už se jí vkrádaly do duše. Co když má sousedka Ivana pravdu? Co když Kateřina opravdu vkládala do každého očka svou bolest a křivdu?

Druhý den Marii propustili. Doma uložila pletený kostým do skříně a nenašla v sobě odvahu obléct ho synovi. Něco uvnitř se proti té myšlence bouřilo.

O týden později zavolala kamarádka Kristýna:

— Jak se má miminko? Všechno v pořádku?

— V zásadě ano, ale v porodnici se mi stala jedna zvláštní věc.

Marie jí vyprávěla o návštěvě Kateřiny. Kamarádka ji vyslechla a hvízdla:

— No to snad ne! A ten kostým jsi mu oblékla?

— Ne. Nějak se k tomu nemůžu odhodlat.

— Děláš dobře. Víš, co mi říkala babička? Věci si pamatují emoce toho, kdo je vytvořil.

— Kristýno, vždyť jsi vzdělaná žena! Nemůžeš přece věřit takovým pověrám.

— Možná jsou to pověry. Ale proč riskovat?

Po rozhovoru se Marie na kostým ještě jednou podívala. Krásný, kvalitní, udělaný s mistrovstvím. Ale pokaždé, když ho vzala do ruky, jí bylo nějak nevolno.

— Michale, co kdybychom ten kostým dali do dětského domova? — navrhla manželovi.

— Můžeme ho darovat, — souhlasil.

Marie kostým znovu složila do krabice, ale nakonec se ho darovat neodhodlala. Bylo do něj vloženo příliš mnoho práce. Místo toho dar Kateřiny schovala do vzdáleného kouta skříně.

Miminko rostlo a podivná návštěva bývalé manželky se postupně vytratila z paměti. Ale po třech měsících přišel Michal domů zachmuřený.

Pokračování článku

Zežita