— Co se stalo? — znepokojila se Marie.
— Dneska jsem potkal sestru Kateřiny. Říkala, že Kateřina leží v nemocnici.
— Co jí je?
— Nějaká dlouhodobá deprese. Po našem rozvodu chodila k psychologovi, pak se zdálo, že je to lepší. A teď se to zase zhoršilo.
Marie ucítila bodnutí svědomí. Možná byla návštěva porodnice poslední kapkou pro psychiku té nešťastné ženy?
— A nemůže to být právě kvůli tomu, že za mnou přišla? — navrhla opatrně.
— Nevím, — povzdechl si Michal. — Sestra říká, že Kateřinu strašně trápí, že nikdy nebude mít děti.
Teď návštěva Kateřiny v porodnici dostala úplně jiný význam. Nejspíš se přišla rozloučit se svým snem o mateřství a darovala obleček, který upletla v naději na zázrak.
Večer Marie vytáhla ze skříně krabici s pleteným oblečkem. Teď už chápala, s jakými pocity vznikal. Každé očko byly slzy a naděje ženy, která se nikdy nestane matkou.
— Víš co, — řekla manželovi, — možná bychom ten obleček mohli Petrovi aspoň jednou obléct. Kvůli fotce.
— Proč?
— Aby práce toho člověka nepřišla nazmar.
Michal přikývl. Druhý den Marie oblékla syna do Kateřinina oblečku a udělala pár snímků. Miminko v něm vypadalo rozkošně — modrá barva tak hezky zvýrazňovala jeho očička.
Jenže když ho začala svlékat, dítě se náhle rozplakalo — hlasitě, usedavě, jako by ho něco bolelo. Marie obleček rychle sundala a pláč okamžitě ustal.
— Náhoda, — řekla si, ale po zádech jí přeběhl mráz.
Od té doby obleček znovu ležel ve skříni. A o měsíc později se Michal dozvěděl, že Kateřina skončila na psychiatrické klinice s vážnou poruchou. Její sen o dítěti se proměnil v obsesivní představu, která zničila zbytky jejího duševního zdraví.
Marie pochopila: ten dar nebyl projevem laskavosti, ale posledním výkřikem duše ženy, která se nedokázala smířit se ztrátou. A ten výkřik navždy zůstal v každém očku oblečku, který už se nikdy neodvážila z krabice vytáhnout.