„Tak co, zase zpožďují výplatu? Už mě nebaví pořád si půjčovat. Jako pražská bída, proboha…“ — Anna nespokojeně zkřivila rty a celým svým těžkým tělem se otočila k dceři.
„Ano, mami. Zase. Se mnou to nijak nesouvisí.“
„A já ti říkala už před osmi lety: jdi studovat medicínu, Natálie. Teď bys žila ve městě, měla bys peníze i smysluplnou práci. A kdyby něco — někomu injekci, někomu kapačku, to je výdělečné místo! Jenže ty přece neposloucháš… Hloupá paličatost…“ — mávla podrážděně rukou směrem k dospělé dceři.
Natálie jen mlčky přikývla, aniž by na Annu zvedla oči.
„No nic, jednou to snad dají… A třeba přihodí i nějakou prémii, i když od tvé pošty se toho člověk sotva dočká… A z mého důchodu sotva zaplatím elektřinu, a doktor mi zase předepsal hromadu léků. Kde mám brát peníze…“
„Neboj se, mami. Když tak si vezmu nějakou brigádu u sousedů. Jitka potřebuje pomoct na zahradě, Lenka odjíždí na týden pryč od dětí, chtěla mi nechat klíče…“
„Jen s nimi moc nemluv!“ řekla Anna přísně. „Jinak to začne: kde máš nápadníka, proč nejsi vdaná… Drž se stranou, už je tu samý zvědavec. A jak chytří…“
Natálie se konečně sebrala a vyšla ven, nechala za sebou Annu, která se pořád nemohla uklidnit a jen reptala a reptala… A měla proč. Natálii je dvacet sedm, není vdaná, nemá děti. Po vesnici už kolovaly řeči, že na jejich rodině asi leží rodová kletba. Věnec bezženství. A ženy z pošty, které už dávno „dostaly prstýnek“, si rády braly právo rozdávat rady: „Kašli na chlapa, pořídila by sis aspoň dítě… Hodiny přece tikají…“
Cestou ji samozřejmě ošplíchla kaluž, do které vjel kolem projíždějící vůz. Pořádně ji to polilo, od hlavy až k patě. Podívala se na své mokré oblečení, vzpomněla si na věčně brblající Annu, na nízkou výplatu, kterou navíc pořád zadržují, a najednou se nečekaně sama pro sebe rozplakala na celé kolo…
„Slečno, jste v pořádku?“ ozval se shora mužský hlas, zřetelně plný starosti.
Leknutím a překvapením Natálie trhla sebou a zvedla hlavu. Na okamžik ji oslnilo jasné slunce, a pak dokázala rozeznat majitele hlasu. Byl to tmavovlasý muž něco přes třicet. Měl dolíčky ve tvářích a hnědé oči. Velmi výrazné a navzdory situaci trochu pobavené. Natálie zůstala stát jako přimražená a bezostyšně si ho prohlížela.
„Asi jsem vás vyděsil. Promiňte. Jen jsem slyšel pláč a napadlo mě…“
„Všechno je v pořádku…“ Natálie si rychle přejela rukávem svetru po tvářích, aby setřela slzy, ale udělala to jen horší — mokrá látka jí rozmazala řasenku.