Od toho dne se Natáliin život radikálně změnil. Teď jí bylo úplně jedno, jaké posměšky na ni Anna každé ráno chrlila. Vstávala o hodinu dřív, aby se umyla levandulovým mýdlem, nalíčila se a vybrala si oblečení. Anna si změn v chování dcery všimla také, samozřejmě si ale neodpustila poznámky o tom, jak křivě si maluje rty a jak strašně se jí k očím nehodí tyrkysový náramek na pravé ruce…
Tomáš se Natálii postupně otevíral, stejně jako ona jemu. Všechno to připomínalo pohádku: bohatý princ konečně přijel vysvobodit svou Popelku ze spárů zákeřné macechy (byť vlastní). Procházeli se, bavili se o knihách, hádali se, kdo udělá víc „žabiček“ na hladině vody…
Po dvou měsících Tomáš Natálii řekl, proč se rozhodl přijet na vesnici. Ve skutečnosti o tom snil už dlouho, ale chtěl to udělat jen ve dvou. Před třemi lety přišel o manželku a po celou tu dobu se necítil ve své kůži, zatímco dál vedl uspěchaný městský život. A teď, když si konečně splnil jejich společný sen, cítil klid… A díky jemné, pokorné Natálii se cítil i méně sám.
Krátce po tom rozhovoru se Natálie a Tomáš poprvé políbili. Pokračování na sebe nenechalo dlouho čekat a ona u něj začala zůstávat. Čím dál častěji. Anně zoufale lhala, že si našla ještě jednu brigádu, a Anna se na nic neptala navíc: hlavně aby doma byly peníze.
Obvykle se Natálie líčila v práci a převlékala se tam na toaletě, aby doma nevyprovokovala Annu k řečem o vzhledu. Ale právě ten večer přiběhla domů příliš pozdě: musela se dlouho věnovat jedné babičce, která si chtěla spíš povídat, než odeslat balík.
„Kam se to chystáš na noc?“ ozvala se Anna, ležela na zádech a trochu se nadzvedla na loktech, aby v šeru dceru viděla.
„Jdu do kina, do kulturáku,“ odpověděla Natálie klidně a před zrcadlem si vybírala náušnice k šatům.
„Zbláznila ses? Tohle si brát do kina! Kolik ti vůbec je, že sis natáhla sukni nad kolena, co? Co tomu řeknou lidi?“
„Anno, dali mi prémii. Můžu si aspoň trochu utratit za sebe to, co jsem si sama vydělala?“
„Ještě sis nevydělala tolik, abys vyhazovala peníze za samé hlouposti! A neodmlouvej Anně! A vůbec, v těch šatech vypadáš jako…“
„Zavři pusu!“ řekla Natálie nečekaně hlasitě a otočila se k Anně. „Všichni mají rodiče jako rodiče, jen ty mě nenávidíš!“ vykřikla a v tu chvíli si uvědomila, že už se nebojí. Nebojí se Anně odporovat, nebojí se stát sama za sebe, nebojí se ničeho.
„Co si to o sobě myslíš?!“ zařvala Anna. „Zapomněla jsi, kdo stojí před tebou? A na čím krku sedíš, co?“