— A přece jen je nepřípustné, aby tak krásná dívka plakala tak brzy ráno… Mohl bych vás doprovodit? Aby vám náhodou někdo cestou neublížil… A vezměte si prosím kapesníky. — podal jí balíček.
Natálie mlčky přikývla a vzala si kapesníky, aniž by na muže zvedla oči. Přitom měla chuť udělat pravý opak. Moc si přála zapamatovat si co nejvíc rysů jeho tváře, jenže to by bylo hrozně neslušné. Anna vždycky říkala, že žena má až do poslední chvíle skrývat svůj zájem, jinak tím může muže odradit. Musí být hrdá a nepřístupná jako skála. Anna přece nemůže radit špatně, že?..
— Mimochodem, jmenuju se Tomáš. Nedávno jsem sem přijel kvůli práci. A vy…
— Natálie.
— Těší mě! — usmál se muž a podal jí ruku, jako by jí nabízel, aby se ho chytila. — Chápu to tak, že půjdeme tudyhle stezkou, už jste na ni začala odbočovat… Jenže je tam po včerejším dešti bláto a vy se držíte nějak nejistě… Dovolte, abych vás podpořil, aby se nedej Bože…
— Děkuji vám za starost. — řekla Natálie a přece jen se mu zavěsila do paže.
— Ale prosím vás! Jaká starost. Copak vy můžete někoho obtěžovat. — podíval se na ni a usmál se. Vlídně, otevřeně a bez posměchu.
A Natálii najednou zachvátil zvláštní pocit. Jako by se to už kdysi stalo. Jako by toho muže velmi dobře znala — muže, který k ní byl tak laskavý, na rozdíl od Anny, příbuzných a kolegů… Mohlo se něco pokazit? Ještě pevněji se chytila jeho paže a vykročila vpřed.
V budově pošty se jejich cesty rozešly. Tomáš se na ni usmál a svižným krokem vyšel do druhého patra, zatímco Natálie pospíchala ke svému pracovnímu místu.
— Páni, ty ses dneska poprvé opozdila! — poznamenala jedna z pracovnic, která si barvila plné rty a dívala se do malého zrcátka. — Ještě že se i náš nový šéf zpozdil…
— Nový šéf? A proč vlastně přijel do téhle zapadlé díry? To je záhada. — řekla Natálie a začala si rozkládat věci.
— Kdo ví… Možná si chtěl odpočinout od městského života.
— Přesně tak, ty jejich „byznysové“ chlapy člověk nikdy nepochopí. To můj Jakub — jednoduchý a srozumitelný jako dveře. Hlavně před ním schovat láhev… — dodala další pracovnice, sedící úplně v rohu.
— Dobrý den, dámy!
Natálie znovu trhla sebou při nečekaném mužském hlase, který se rozlehl prázdnou místností. Když ale zvedla oči ke zdroji zvuku, zůstala beze slov: před ní stál ten samý Tomáš, který ji před pár minutami doprovodil do práce. Když si všiml překvapení v její tváři, Tomáš jí sotva znatelně kývl a přešel k probírání pracovních záležitostí.