A komu vlastně sedíš na krku, co? Tak honem se převlékni a okamžitě se omluv Anně! Nevděčnice!
— Kdyby nebylo tebe, už dávno bych žila ve městě normálním životem! „Dceruško, je mi zle! Dceruško, umírám! Natálie, zůstaň se mnou, neodjížděj…“ Zapomněla jsi, co jsi mi říkala, když jsem prošla na rozpočet podle bodů?
— Kdybys chtěla, tak bys odjela… Kdo chtěl, ten už dávno odjel! A vůbec, komu jsi tam potřebná, ty nemehlo!
— Jak mám odjet, když mě vlastní Anna nepustí. Nechci tě vidět! Zničila jsi mi celý život!
S těmi slovy a za křiku Anny Natálie vyběhla z domu. Ani si nevšimla, jak se dostala k domu kultury, a aniž by čekala na Tomáše, usadila se na své místo v kině. Jenže uběhlo deset, patnáct, dvacet minut… V hrudi se jí objevila podivná úzkost. Vytočila jeho číslo, ale ozývalo se jen vyzvánění. Zrychlil se jí dech, ruce se zpotily a srdce se jí rozbušilo jako kanárek v kleci…
— Natálie, miláčku, je všechno v pořádku? Promiň, přišel jsem pozdě…
Muž ji jemně objal kolem ramen a posadil se na sedadlo vedle ní. Když ho uviděla, Natálie se málem rozplakala.
— Ano, ano, — řekla lehce třesoucím se hlasem. — Jen prosím už nikdy nechoď pozdě… Tak jsem se bála, že už nepřijdeš…
…O týden později se Natálie nastěhovala k Tomášovi. Zpočátku dál chodila za Annou, aby se starala o zahradu a nosila jí potraviny, ale žena dceru ignorovala. Okázale se odvracela a cosi si brumlala pod nos. Natálie se nad tím jen usmívala.
Jednou však přišla Natálie s velmi tajemným výrazem. Nic nepřinesla, jen si sedla na postel naproti Anně.
— Anno, brzy se staneš babičkou… — Natálie se dívala na Annu a oči se jí smály. — A ještě něco, s Tomášem jsme podali žádost na matriku. Co říkáš na ty novinky?
— Cože? Já babičkou… Jak to jako? Pane Bože, ty jsi snad těhotná? Proboha, to je ostuda, to je ostuda… Na matriku se chystá… Podívejme se, že by si tě vzal… Nechá tě s harantem! Lidi dobří, co se to děje… Já budu babička! To mě teda potěšila! A co zahrada, kdo mi teď bude nosit potraviny, co? Vždyť mě hrozně bolí nohy. A ona „babičkou se staneš“… Fuj, nemehlo, jaká jsi byla, taková jsi zůstala… Komu jsi taková vůbec potřebná!
Natálie vstala a rozhodně se vydala ke dveřím. A právě v tu chvíli pocítila svobodu. Právě teď. Ani ne tehdy, když odešla z domu a začala žít s Tomášem, ale až dnes. Nejspíš proto, že pochopila, že Annu změnit nemůže. A že ona sama musí jít dál a žít svůj vlastní život, ne ten, který jí Anna vymyslela. Bylo jí tak lehko u srdce, tak klidně. Položila si ruku na břicho, kde ucítila pohyb, a usmála se. Své dítě vychová jinak. A pro začátek ho bude prostě milovat…
Zdroj