Marta se definitivně uklidnila teprve tehdy, když se vdala.
Kateřina dva roky po svatbě porodila Martinovi dvojčata – holčičky. Čím dál častěji se mezi manželi začalo mluvit o rozšíření bydlení.
„Asi bychom měli vzít třípokojový byt, Martine. Víš přece, že mám našetřeno – něco přes jeden a půl milionu korun.
Dáme to jako akontaci, vezmeme si hypotéku na třípokojový byt a ten tvůj dvoupokojový budeme pronajímat a z nájmu každý měsíc splácet úvěr.
Za pár let budeme mít už dva vlastní byty.“
„Zní to dobře!“ schválil návrh manželky Martin. „Tak to uděláme.“
Od chvíle, kdy si vzali hypotéku na třípokojový byt, uplynulo osm let.
Kateřina se rychle vrátila z mateřské. Jakmile bylo dcerkám rok a půl, hned si zavolala maminku z jiného města, nechala jí holky na hlídání a vrátila se do práce.
Martin se na rozdíl od manželky žádnými závratnými úspěchy chlubit nemohl – vydělával výrazně méně než Kateřina, ale ta mu to nikdy nevyčítala.
Ani když se Kateřina stala vedoucí oddělení, v rodině se v podstatě nic nezměnilo. Byt se pronajímal a hypotéka se postupně splácela.
Poprvé za deset let manželství se Kateřina a Martin pořádně pohádali asi před půl rokem.
„Mám pro tebe dobrou zprávu!“ řekl Martin manželce, když se jednou vrátil z práce. „Pavel se žení!“
„Gratuluju!“ upřímně se zaradovala Kateřina kvůli nevlastnímu synovi. „Pavel je hodný kluk – manželka se s ním bude mít jako v bavlnce!
Už jsi se s budoucí snachou seznámil?“
„Jasně že jo, znám ji,“ usmál se Martin. „Zítra přijdou k nám na návštěvu a seznámíš se s ní taky.“
„Tati, rozhodli jsme se, že nebudeme dělat velkou svatbu,“ řekl Pavel Martinovi, když se posadil ke slavnostně prostřenému stolu.
„A pročpak?“ podivil se Martin. „Přece jen je to taková událost – asi nejdůležitější den vašeho života.“
„Martine,“ ozvala se Pavlova budoucí manželka, „svatba jsou zbytečné výdaje. Takové oslavy se nikdy nevyplatí – hodně utratíš a málo z toho máš.
Chceme raději někam vyjet za peníze, které jsme si šetřili, a pak si stejně budeme muset pronajmout byt.“
„Pavle, a proč si mladou ženu nebereš k sobě? To je maminka proti?“
„Máma proti není, ale ty její povahu dobře znáš – je strašně puntičkářská. Bojím se, že by ji Marta dlouho nevydržela. Proto chceme bydlet zvlášť.“
„Synku, s tím ti přece pomůžu,“ zaradoval se Martin. „Mám přece volný druhý byt, tak se nastěhujte tam – klíče vám dám!“
„Ne, tati, není potřeba! Zvládneme to sami!“ protestoval Pavel.