Sebastian Procházka si o kartu řekl ve středu ráno u snídaně. Mluvil klidně, věcně, s lehkým nádechem starosti, ale bez známek paniky.
„Karolíno, hoří firemní platba. Moji kartu zablokovali, jen na pár dní. Pomůžeš mi?“
Utřela jsem si ruce do zástěry a bez řečí vytáhla kartu z peněženky. Sebastian ji popadl skoro okamžitě, jako by se bál, že si to rozmyslím, a letmo mě políbil na temeno hlavy.
„Díky, zlatíčko. Jako vždycky mě zachraňuješ.“
Dvacet let manželství mě naučilo neptat se tam, kde se otázky nenosí. Věřila jsem mu. Anebo jsem se aspoň tvářila, že ano.
V pátek večer jsem žehlila jeho košili, když jsem z vedlejšího pokoje zaslechla telefonát. Dveře zůstaly pootevřené. Jeho hlas byl veselý, uvolněný, úplně jiný než ten, který používal doma se mnou.
„Mami, klid, všechno je zařízené. Restaurace zamluvená, stůl pro šest lidí, menu luxusní, koňak i bubliny, přesně podle tvého gusta. Ne, ona o tom neví. A proč by měla? Řekl jsem jí, že slavíme doma, v rodinném kruhu.“
Žehlička mi ztuhla v ruce.
„Moje šedá myška si ničeho nevšimne. Provinční nemehlo, vždyť víš, odkud pochází, z nějaké zapadlé díry. Dvacet let v Brně a pořád vesnice. Jasně, platím její kartou. Moje je bloklá. Ale jaká to bude paráda v Tichém Donu! Tam by stejně ani nevkročila. Ať sedí doma a kouká na televizi.“
Vypnula jsem žehličku. Došla jsem do kuchyně, nalila si sklenici vody a vypila ji jedním dechem. Ruce se mi netřásly. Uvnitř bylo prázdno a mrazivo, jako by ze mě někdo vybral všechno živé.
Šedá myška. Provinční nemehlo. Její kartou.
Sklenici jsem postavila do dřezu a zadívala se z okna. Venku se rychle stmívalo. Možná má pravdu. Možná opravdu působím nenápadně. Jenže i myš se umí bránit, když ji zahnanou do kouta přestane bavit utíkat.
V sobotu ráno jsem kartu zablokovala. V bance jsem uvedla, že jsem ji ztratila a bojím se zneužití. Odtud jsem zamířila na druhý konec města, do čtvrti rodinných domků, kde jsem kdysi bydlela.
Dobroslav Planý otevřel dveře v domácích pantoflích a překvapeně nadzvedl obočí.
„Karolíno? To je let! Pojď dál, nestůj venku.“
Seděli jsme u něj v kuchyni a pili čaj. Řekla jsem mu všechno. Stručně, bez dramat. Poslouchal pozorně, neskákal mi do řeči.
„Rozumím,“ přikývl nakonec. „Hele, Karolíno, kdysi jsi pomohla mně i celé rodině, pamatuješ? Když táta přišel o práci, donesla jsi pytel brambor a tvrdila, že je přebytečný. Věděli jsme, že dáváš to poslední. Teď je řada na mně. Oslava je v pondělí večer, že? Banket začíná v devět. Zavolám ti ve chvíli, kdy budou mít všechno připravené.“