…slyšela jsem každý detail. Každou větu, kterou jsi v pátek doma vypustil z pusy, když jsi telefonoval se svou matkou. O té údajné vesnické nemehle. O mém původu. O tom, že mě ani nenapadne něco tušit a že budu poslušně sedět doma u televize, zatímco vy si tady budete užívat hostinu.
Viktorie Matoušeková sklopila oči do talíře, jako by tam hledala spásu. Růžena Janečeková nervózně zmáčkla ubrousek mezi prsty.
„Takže ty jsi mě odposlouchávala?“ vyjel Sebastian Procházka podrážděně. „Ty mě sleduješ?“
„Ne,“ odpověděla jsem klidně. „Žehlila jsem ti košili. A ty jsi hulákal přes celý byt, jak jsi mě dokonale přechytračil. Chlubil ses své matce, jaký jsi hrdina, že jsi obelstil vlastní ženu. To není špehování, Sebastiane. Ty ses prostě neobtěžoval být opatrný. Myslel sis, že šedá myška nikdy nekousne.“
Na okamžik se nadechl, jako by se snažil dát dohromady zbytky důstojnosti.
„Dobře, uznávám chybu,“ procedil. „Ale vážně to musíme řešit tady? Pojedeme domů, promluvíme si v klidu.“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Vyřešíme to tady a teď. V sobotu jsem kartu zablokovala. Nahlásila jsem v bance její odcizení. Protože jsi ji získal podvodem a utrácel peníze za něco, o čem jsem neměla tušení. Takže, drahý manželi, účet zaplatíš ze svého. Hotově.“
K našemu stolu mezitím přišel Dobroslav Planý, ruce zkřížené na hrudi.
„Pokud by nastal problém s úhradou,“ řekl chladně, „budu nucen zavolat policii. Účet musí být vyrovnán. A navíc je tu záležitost s kradenou kartou.“
Sebastianova tvář nejdřív zbělala, pak se zalila rudou barvou a nakonec získala nepřirozený fialový odstín.
„Karolíno, uvědomuješ si, co děláš?“ zasyčel. „Ty mě veřejně ponižuješ!“
„Ne,“ pousmála jsem se. „To ty ses ponížil sám. V ten moment, kdy ses rozhodl, že žena z malého města si nezaslouží ani pravdu.“
Růžena Janečeková vyskočila ze židle a obvinila mě prstem.
„Jak si dovoluješ s ním takhle mluvit?! Jsi nula! Bez něj nejsi nic!“
Dlouho jsem se jí dívala do očí a pak jsem tiše pronesla: „Možná. Ale teď jsem nic, kdo už nemusí nic předstírat. A to je mnohem lepší než být něčí šedou myší.“
Dalších dvacet minut sháněli peníze. Sebastian vysypal peněženku, Růžena prohledávala kabelku, Viktorie s manželem obraceli kapsy naruby. Po stole se hromadily bankovky a drobné, šeptali si, přepočítávali. Číšník stál opodál s kamenným výrazem, okolní hosté si scénu se zaujetím prohlíželi.
Já jen mlčky přihlížela, jak se před očima rozpadá jejich okázalost, všechna ta falešná velkolepost a lež.
Když konečně dali dohromady požadovanou částku, vytáhla jsem z kabelky obálku a položila ji před Sebastiana.
„Návrh na rozvod,“ řekla jsem stručně. „Přečteš si ho doma.“
Otočila jsem se a zamířila ke dveřím. Záda rovná, krok jistý. Dobroslav mi otevřel a polohlasem poznamenal: „Držíš se statečně, Karolíno.“
Noční Brno mě přivítalo studeným větrem a v hrudi se mi začalo rozlévat něco hřejivého a lehkého…