Domluvili se, objednají, zaplatí a pak můžu přijít. S obsluhou se prý postará on.
V pondělí večer jsem ze skříně vytáhla šaty. Modré, ušité vlastníma rukama před třemi lety. Nikdy jsem je neměla na sobě, nebyl důvod. Teď nastal. Upravila jsem si vlasy, nanesla make-up a chvíli se na sebe dívala do zrcadla. Nevypadala jsem jako někdo, kdo se má schovávat v koutě. Rozhodně ne šedá myš.
Telefon zazvonil kolem půl jedenácté. Volal Dobroslav Planý.
„Přijeď,“ řekl stručně. „Účet už donesli. Tvůj drahý se chystá vytáhnout kartu.“
Taxi dorazilo k restauraci za dvacet minut. „Tichý Don“ zářil sklem, světly a zlatými detaily, jako by se tu slavila královská událost. Dobroslav mě zastavil hned ve vstupní hale a nenápadně ukázal směrem do sálu.
„Třetí stůl od okna.“
Vešla jsem dovnitř. Vzduch byl plný smíchu, cinkání sklenic a hlasité spokojenosti. Procházela jsem mezi stoly pomalu – a pak jsem je spatřila. Sebastian Procházka seděl v čele, po jeho boku Růžena Janečeková v tmavě vínovém kostýmu. Naproti nim Viktorie Matoušeková s manželem. Před nimi už zůstaly jen prázdné talíře, sklenice s posledními doušky a zbytky dezertů.
Číšník položil na stůl účet. Sebastian se na částku ani nepodíval. Sáhl do kapsy, vytáhl moji platební kartu a teatrálně ji položil na podnos – jako by šlo o jeho vlastní jmění.
„Musím říct, že obsluha byla bezchybná,“ pronesl hlasitě a rozhlédl se po stole. „Mami, vidíš? Říkal jsem, že ti dopřeju skutečnou oslavu. Ne nějakou ubohou náhražku, ale pořádně, ve velkém stylu.“
Růžena Janečeková přikývla s výrazem hrdosti a upravila si účes.
„Jsi šikovný, synku. Tohle je úroveň. Ne jako u některých, co celý život jen šijí na stroji a sedí potichu někde stranou.“
Viktorie se uchechtla. Sebastian se samolibě usmál.
„Pro tebe jen to nejlepší,“ dodal. „Naštěstí si to můžu dovolit.“
Číšník odešel ke terminálu. Jednou projel kartu. Pak podruhé. Zamračil se a po chvíli se vrátil.
„Omlouvám se, ale karta je zablokovaná. Platba neprošla.“
Sebastian zbledl.
„To není možné. Zkuste to znovu.“
„Už jsem to zkoušel třikrát, pane. Karta je neplatná.“
V tu chvíli jsem přišla ke stolu. Růžena Janečeková mě spatřila jako první a výraz v její tváři okamžitě ztuhl.
„Karolíno?“ vydechl Sebastian a prudce vstal. „Co… co tady děláš?“
Podívala jsem se na něj klidně, bez jediné emoce navíc.
„Přišla jsem na oslavu,“ odpověděla jsem tiše. „Na tu, kterou jsi uspořádal za moje peníze. Mojí kartou. Beze mě. Pro tu prý bezvýznamnou, nenápadnou ženu.“
U stolu se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet cinknutí sklenic od vedlejší společnosti.
„Karolíno, počkej, to je nějaký omyl,“ začal Sebastian a natáhl ke mně ruku, ale já ustoupila.
„Není to omyl,“ řekla jsem pevně. „Je to lež. Slyšela jsem celý tvůj rozhovor…“