Ke kartářce dotáhla Milenu Vacekovou kamarádka. Sama se bála jít, a přitom řešila zásadní dilema: dva muži ji téměř současně požádali o ruku a rozhodnout se mezi nimi bylo nad její síly.
„Poslouchej srdce,“ vypustila z úst Milena osvědčené klišé. „Vezmi si toho, kterého skutečně miluješ.“
„Vždyť já miluju Štěpána Blažka,“ mávla rukou kamarádka. „Jenže vdávat se za něj nehodlám. Je to sukničkář, dvě exmanželky, pět dětí… Veškerý plat mu mizí na alimenty. A sama víš, že já jsem ženská, která něco stojí.“
Milena se původně ptát kartářky nechtěla. Přesto ji svíral neklid. Manžel dostal v práci mimořádnou odměnu a přišel s nápadem odjet k moři, uniknout studené, jednotvárné zimě. Jenže Milena váhala. Auto zlobilo čím dál víc a rozumnější by možná bylo investovat do nového vozu než do dovolené. Právě tyto pochybnosti ji nakonec přiměly, aby podlehla pokušení a vstoupila do místnosti vyhlášené věštkyně.
Čekala temnou atmosféru plnou svíček a podivných rekvizit, ale realita byla jiná. Obyčejná místnost, žádné soví preparáty ani mystické dekorace. Za prostým dřevěným stolem seděla nenápadná žena se světlými vlasy spletenými do copu, v džínách a huňatém svetru. Vzduchem se mísila vůně třešňového tabáku a těžkého parfému Dior. Na stole ležely přesýpací hodiny, popelník plný nedopalků a balíček karet. Milenu to vyvedlo z míry. Kartářky si představovala úplně jinak a svůj dotaz ze sebe soukala jen obtížně.
Žena ji však gestem umlčela, podala jí karty a klidně pronesla: „Táhni.“
Milena vytáhla jednu kartu, pak druhou a třetí. Kartářka je rozložila, dlouho si je mlčky prohlížela a nakonec řekla: „Vidím u tebe dva manžely.“
Říkala ještě něco dalšího, ale Mileně se do paměti nesmazatelně zaryla právě tahle věta. Její manželství bylo šťastné a vyrovnané, takže ji ta představa vyděsila. Co by se mohlo pokazit, že by v jejím životě měl být ještě někdo druhý?
„Mně doporučila Ctibora Modrého,“ zahlásila kamarádka bez povšimnutí Milenina rozrušení. „Prý ho čekají potíže v mužské oblasti, a to by mi jedině hrálo do karet.“
„Jak to myslíš?“ nechápala Milena.
„No přece tak, že Štěpána opouštět nehodlám. Dvě domácnosti bych neutáhla, promiň. Na to už nemám věk.“
Oběma bylo šestatřicet a Milena si rozhodně nemyslela, že by jejich roky znamenaly konec odvahy, spíš začátek složitějších rozhodnutí, která si žádala čas a klid.