Jakmile ale Libuše zemřela, přestalo se mlčet. To, co se dřív šeptalo jen za zavřenými dveřmi, se najednou říkalo nahlas.
Tomáš si zpětně vybavoval drobnosti, které mu kdysi přišly zvláštní, ale nikdy je nedal dohromady. Nechápal, proč neexistují žádné fotografie z matčina těhotenství, když svatebních snímků bylo dost. Připadalo mu podivné, že muž, kterého považoval za otce, je nikdy nenavštěvoval. A když zemřel, Libuše ho ani v deseti letech nevzala na pohřeb. Také jeho výška mu neseděla – byl nezvykle vysoký, zatímco matka byla drobná a otec podle starých fotografií rozhodně žádný obr. Na všechno však dostával vysvětlení: nefotila se prý ze strachu před uhranutím, otec měl být ve vězení a nechtěl synovi kazit pověst, a výšku zdědil po dědovi, který údajně měřil téměř dva metry.
Teď vyšlo najevo, že žádná z těch verzí nebyla pravdivá. Milena Vaceková viděla, jak moc je Tomáš zasažený, a snažila se mu stát oporou. Pustila se do papírů po tchyni, prošla staré šanony i obálky a nakonec našla dokumenty, které změnily všechno. Nejenže se nejmenoval Tomáš Kratochvíl, ale jeho původní jméno bylo Radek Kolařík. A datum narození? Ne březen, nýbrž pátý červen.
„Tak proto,“ došlo mu. „Abych si myslel, že jsem byl počat ještě před rozvodem. Vždyť rozvedla se v červenci… a já jsem si celý život záviděl lidem, co slaví narozeniny v létě.“
Zlobu vůči matce v sobě dlouho dusil, nemohl se s tím smířit a pořád se k tomu vracel. Milena se ale zvláštním způsobem uklidnila. Dosud měla manžela narozeného jednadvacátého března, teď vedle ní stál někdo jiný – Radek, narozený pátého června. A najednou si vzpomněla na slova věštkyně. Možná na tom přece jen něco bylo.
„Tvoje máma tě milovala,“ řekla mu tiše. „Dělala to, co považovala za nejlepší. Nezlob se na ni. A víš co? Zkusme mít holčičku. Je škoda, že se jí nedožila. Pojmenujeme ji po ní. Libuše byla silná žena – a vychovala úžasného syna.“
Ta představa ho zahřála u srdce. Dcera zněla krásně. A navíc – narozeniny teď mohl slavit klidně dvakrát.
„A kdyby byl kluk,“ dodal s úsměvem, „dáme mu jméno Radek.“
Milena si v duchu umínila, že se narodí dcera. Jméno Radek se jí totiž nikdy nelíbilo, připadalo jí tvrdé a cizí. A přání se splnilo. Holčička přišla na svět. Shodou okolností porodila dceru i její kamarádka, takže dnes spolu obě tlačí kočárky po parku. Historku o věštkyni si vyprávějí se smíchem – měla pravdu ve všem podstatném, a přesto vlastně neuhodla vůbec nic.