Déšť, který se bez přestávky snášel po celý závěr podzimu, se konečně umoudřil a ustal. Ráno se slunce ještě nesměle skrývalo za šedými mraky, ale čím blíž bylo poledne, tím víc sílilo a nakonec zaplavilo město měkkým, hřejivým světlem, jako by se snažilo všechnu tu vlhkost a chlad zahnat.
Hana Mlynářová stála u okna, dívala se ven a s úlevou si povzdechla.
„Tak konečně aspoň trochu jasno,“ usmála se sama pro sebe. „Ta břečka a studená sychravost už mi lezly krkem. Člověk přijde z práce a nemá chuť se nikde zdržovat, chce se jen rychle dostat domů do tepla.“ V duchu si připomněla, že je sobota. „Za hodinu pro mě přijede Simona Bílýová a vyrazíme k ní na chatu, symbolicky se rozloučit s podzimem. Její manžel tam už od včerejška všechno chystá, slíbil saunu a grilování. A Simona se ještě tajemně zmínila, že mě tam čeká nějaké překvapení. No, jsem zvědavá, co to asi bude.“
Telefon na stole se rozezněl a na displeji naskočilo jméno Simony.
„Hani, jsi připravená?“ ozvalo se živě. „Za chvíli vyrážím. Volal mi Vítězslav Marek, prý bychom měly dorazit o něco dřív, ať tam nejsou sami a nenudí se.“
„Sami?“ zarazila se Hana. „Kdo ještě tam má být? Myslela jsem, že budeme jako vždycky jen my tři.“
„Ale prosím tě, neřeš to,“ zasmála se Simona a mluvila jedno přes druhé. „Oblékni se, za dvacet minut jsem u tebe.“
Hana se jen pousmála. Tašku měla připravenou už od včerejšího večera. Svou kamarádku znala až příliš dobře – když se domluvily na odjezdu ve tři, klidně zavolala o hodinu dřív s tím, že se plán změnil. Proto byla Hana, jak sama říkala, vždycky v pohotovosti.
Ve svých sedmačtyřiceti letech vypadala velmi dobře. Pravidelně chodila plavat, dopřávala si péči kosmetičky a dbala na svůj vzhled. Byla štíhlá, pár kilo navíc jí sice zůstalo, ale vůbec jí neubíralo na půvabu – a ona to věděla. Mužské pohledy ji stále vyhledávaly, jenže osud k ní nebyl zrovna vlídný. Manželství zkusila třikrát a po třetím rozvodu si řekla, že už toho má dost. Když se nedaří, tak se prostě nedaří.
Syna měla z prvního svazku. Nedávno se oženil a s manželkou odjel až na úplný východ země, kde se rozhodli využít možnost získat půdu a rozjet vlastní podnikání.
A co zbývalo Haně? Žít pro sebe, chodit do práce a brát si z každého dne to lepší.
Teď byla se svým klidným životem spokojená. Ale kdysi dávno to tak jednoduché nebylo…
S prvním manželem, Štěpánem Matouškem, prožila sedm let. Pak se všechno začalo postupně hroutit. Velkou zásluhu na tom měla jeho matka. Teprve časem Haně došlo, že Štěpán byl typický maminčin mazánek. Zpočátku to neviděla – zamilovanost a růžové brýle dokážou zakrýt leccos. Mladí tehdy bydleli v bytě jeho matky. Babička Štěpána zemřela brzy a byt po ní zůstal jemu, i když ho matka nikdy nepřepsala na syna.
„Jen aby ses, synáčku, nenechal napálit nějakou vychytralou ženskou,“ varovala ho neustále. „Ještě by tě obrala o všechno.“ A Štěpán jí přikyvoval a bral její slova vážně.
Když později zemřel jeho otec, tichý a přizpůsobivý muž, všechno se ještě víc vyostřilo. Byl zvyklý s manželkou navenek souhlasit, ale často si potají udělal po svém. To ji rozčilovalo, neustále ho popichovala a kritizovala, zatímco on mlčel a ustupoval. Až jednoho dne přišel náhlý infarkt, který nepřežil. Krátce po jeho smrti se atmosféra v bytě změnila natolik, že Hana cítila, že to zdaleka není konec všech problémů…