Po pohřbu se tchyně objevila u Hany Mlynářové a Štěpána Matouška a bez okolků oznámila své rozhodnutí. Mluvila klidně, jako by šlo o dávno vyřešenou věc.
Prohlásila, že se k nim nastěhuje. Sama prý už nezvládá být, bojí se, že by se jí mohlo udělat zle, přijít nějaký záchvat a dopadnout by to stejně jako s manželem. Zmínila i vnuka – ano, je prý hlučný a plný energie, ale to se dá přežít. V třípokojovém bytě je přece místa dost pro všechny. A svůj vlastní byt hodlá pronajmout, aby jí nájemníci posílali peníze, které se jí budou hodit.
Hana zůstala stát jako opařená. Dobře věděla, jak náročná tahle žena dokáže být. Vaření ji nebavilo, zato měla potřebu všude zavádět svá pravidla, kontrolovat každý kout a strkat nos do cizích věcí.
— Ale jistě, maminko, klidně se k nám nastěhuj, — přerušil ticho Štěpán s překvapivě veselým tónem. — Aspoň občas pohlídáš vnuka.
Odpověď přišla okamžitě a bez špetky rozpaků. Odsekla, že se rozhodně nechystá hlídat dítě, chce mít klid a odpočívat, ne se starat o někoho dalšího.
Hana to vydržela přesně dva roky. Pak manželství skončilo. Vzala syna, sbalila nejnutnější věci a odstěhovala se do pronajatého bytu. Tchyně mezitím dělala všechno proto, aby snachu z původního bydlení definitivně vytlačila. Hana se opakovaně snažila situaci uklidnit a najít kompromis, ale každá snaha narazila na zeď.
Zhruba po roce se v jejím životě objevil Adam Tesař. Potkali se náhodou v tramvaji, když se vracela z práce. Zadívala se z okna na míhající se domy a stromy, když na další zastávce nastoupil muž, který si k ní prudce přisedl a nechtěně ji loktem strčil. Otočila se s nelibým výrazem, ale narazila na upřímný, hřejivý pohled.
Okamžitě se omlouval, vysvětloval, že tramvaj cukla a on ztratil rovnováhu. Jeho rozpačitost a prosba v očích byly tak odzbrojující, že se Hana neubránila úsměvu a mávla rukou, že se nic nestalo.
Od té chvíle ji začal doprovázet domů, pak se z občasných setkání staly schůzky. Právě Adam ji přivedl k plavání. Chodili spolu do bazénu a často brali i jejího syna. Hana se mezitím čerstvě nastěhovala do vlastního dvoupokojového bytu. Pomohli jí rodiče z vesnice – prodali starý rodinný dům, babičku si vzali k sobě a peníze dali dceři. Zbytek Hana dofinancovala úvěrem, se splátkami jí rodiče pomáhali. Poprvé po dlouhé době měla pocit, že stojí pevně na vlastních nohách a nikomu se nemusí zodpovídat.
Netrvalo dlouho a s Adamem začali bydlet spolu. Jenže klid netrval věčně. Adamova matka žila s partnerem a velmi si oblíbila návštěvy u Hany. Ta byla pečlivá hospodyně, výborně vařila, doma měla vždy čisto a útulno. Adamova matka nepřicházela po ohlášení – objevila se kdykoliv se jí zachtělo, vždy i se svým přítelem.
S úsměvem chválila jídlo, vykládala, jaké má Adam štěstí, a srovnávala Hanu s jeho bývalou partnerkou, u které prý nebylo ani co jíst. Takhle to fungovalo skoro dva roky. Hana trávila hlavně víkendy u sporáku.
Její kamarádka Simona Bílýová jí to jednou vyčetla naplno. Ptala se, proč si to nechává líbit a proč má živit cizí lidi, když má vlastní rodinu. Hana jen povzdechla, že o tom už sama přemýšlí a Adamovi to říkala, ale on mlčí. Jemu je to jedno, nestojí přece celé hodiny u plotny. A právě v tom byl začátek dalšího problému…