Ještě téhož dne se Bronislav sbalil, bez dalšího vysvětlování nasedl do auta a odjel. Vrátil se až pozdě večer. Hana na něj čekala a sotva vešel, zeptala se chladně:
„Tak co, užil sis lyžování? A proč jedeš takhle pozdě?“
„Zdržel jsem se, vezl jsem Beátu domů,“ odpověděl krátce.
To už Hana neudržela emoce. Řekla mu přímo do očí, že mu nevěří ani slovo.
„Ty si vážně dokážeš vyrobit hádku z ničeho,“ rozčílil se Bronislav. „Sama lyžovat neumíš a já přece nemám s kým jezdit. A navíc – Beáta je jen kamarádka, skutečný přítel.“
Ráno Hana vstala dřív než obvykle a zamířila do kuchyně. Na stole si všimla Bronislavova telefonu, který tam večer zapomněl. V tu chvíli zaznělo upozornění na novou zprávu. Neodolala, otevřela ji a četla:
„Včera jsi byl úžasný. Moc se mi to líbilo. Příště tě už nepustím ze svého náručí. Děkuji ti za všechno, můj drahý. Pusa. Tvoje Beátka.“
Nebyla potřeba žádná další slova. Vše bylo jasné. Hana mlčky posbírala manželovy věci, naskládala je do tašek a odnesla je do chodby. Bronislav už neměl na výběr – stačilo si je vyzvednout a odejít k Beátě. Zdálo se, že Hana nemá na muže zkrátka štěstí.
Vzala kabelku a sešla dolů k domu. Právě v tu chvíli k vchodu přijížděla Simona Bílýová.
„Ahoj, Haničko,“ volala na ni. „Zase máme doma pohotovostní stav. Vítězslav neumí hospodařit s časem, pořád někam letí, a teď mi volal, že maso na grilu chladne. A mimochodem – čeká tě překvapení.“
„Jaké překvapení?“ zeptala se Hana unaveně. „Kdo tam u vás vlastně je?“
„No, původně jsem ti to neměla říkat,“ rozesmála se Simona, „ale to bych nebyla já. Je to Vítkův spolužák ze školy. Nedávno se vrátil k otci, maminka mu zemřela, táta je nemocný a už v letech, nechce ho nechat samotného. Jmenuje se Vítězslav Horák, je chirurg a navíc čerstvě rozvedený. A můj muž je přesvědčený, že by se ti mohl líbit,“ chrlila ze sebe, aniž by Haně dala šanci reagovat.
„Simono, proč se mi s Vítězslavem pořád snažíte organizovat život?“ povzdechla si Hana. „Víš přece, že na chlapy nemám štěstí. Už se mi ani nechce nikoho poznávat, jsem spokojená sama se sebou.“
„Ale prosím tě,“ mávla rukou Simona. „Když se ti nebude líbit, nic se neděje. Nikdo tě do ničeho nenutí.“
Když vystoupily z auta, šli jim naproti Vítězslav Marek a s ním vysoký, sportovně stavěný muž s příjemným výrazem.
„Vítězslav,“ představil se, pohlédl Haně do očí a lehce sklonil hlavu.
„Hana,“ odpověděla a podala mu ruku. V duchu si pomyslela, že takového gentlemana dlouho nepotkala, ale nahlas nic neřekla.
Sobota i večer utekly neuvěřitelně rychle. Grilované maso bylo výtečné – šťavnaté a dokonale připravené, což byla zásluha Vítězslava Horáka. Vítězslav Marek ho obvykle spálí. Šli do sauny, povídali si, smáli se a panovala lehká, bezstarostná nálada. V neděli po obědě se Vítězslav obrátil k Haně:
„Mohu tě odvézt? Už bych měl jet, chci se stavit za tátou.“
„Dobře, pojedu ráda,“ souhlasila bez váhání, zatímco Simona s manželem je vyprovázeli.
Od té doby uplynulo deset let. Hana a Vítězslav Horák jezdí k přátelům na chatu pravidelně. Už dávno jsou manželé a bydlí v domě kousek od města. Vítězslav pracuje v nemocnici a Hana už zaměstnání nemá. Naplňuje ji péče o domácnost, květiny na zahradě a radost z toho, když večer vítá svého milovaného muže po návratu z práce.