— Bylo by lepší, kdybys se na nějaký čas odstěhovala. Potřebuju si v hlavě urovnat pár věcí, — pronesl manžel klidným, až nepříjemně vážným hlasem.
— Jako že mám odejít z bytu, který jsem koupila ze svých peněz a dodnes na něj splácím hypotéku? — vydechla jsem nevěřícně.
— No… oficiálně je přece společný, — pokrčil rameny. — A navíc, kdyby došlo na rozvod, majetek se stejně dělí napůl.
V tu chvíli se ve mně cosi zlomilo, jako by praskla napnutá struna.
Zůstala jsem stát u vchodových dveří, v rukou těžkou tašku s nákupem, a nebyla schopná se pohnout.
Z obýváku se ozýval hlasitý smích Bronislava Marka. Bylo to zvláštní — touhle dobou obvykle mlčky zíral do nekonečných videí se sluchátky na uších.
Koleno jsem opřela o dveře a lehce je odstrčila. Hned jsem si všimla cizí pánské bundy pohozené ledabyle na jeho oblíbeném křesle.
— Představ si, jak se tvářila! — doléhal z kuchyně jeho hlas, přerušovaný výbuchy smíchu. — Ne, tohle fakt musíš vidět!
Pomalu jsem se vysvlékla, kabát pověsila do skříně. Na zemi se válely prázdné obaly od chipsů a vzduch byl nasáklý vůní fastfoodu.
Takže zase nevařil, přestože to slíbil. V poslední době měla jeho slova stejnou hodnotu jako ty rozházené ponožky po bytě — žádnou.
— Bronislave, domluvili jsme se přece jinak.
Vešla jsem do kuchyně. Seděl rozvalený na židli, telefon u ucha, oči přilepené k tabletu, kde běželo další video.
— Jo, ahoj, — zamumlal, aniž by ke mně zvedl zrak. — Počkej chvilku, tohle je fakt pecka, hned to dokoukám.
Stůl byl zavalený krabicemi od pizzy a burgerů.
Dřez přetékal špinavým nádobím, sporák zůstal studený a prázdný — po večeři ani stopa.
— Ráno jsme o tom mluvili, — snažila jsem se mluvit klidně. — Říkal jsi, že uděláš karbanátky. Kvůli tomu jsem ani nešla na oběd v práci.
— No tak, nedělej z toho drama, — konečně se odtrhl od obrazovky. — Tak jsem neuvařil. Vždyť jsem objednal jídlo! Dokonce jsem ti nechal burger.
— Studený burger místo normální večeře? A čí je ta bunda v obýváku?
— Ále, to je Patrika Navrátila. Zastavil se na chvilku, ukázal mi novou hru. Mimochodem, je fakt skvělá! Nechceš se mrknout?
— Ne. Chci se po práci normálně najíst. Chci čistou kuchyň. A chci manžela, který dodrží, co slíbil.
— Zase to samé, — protočil oči. — Sotva přijdeš, hned výčitky. Jestli se ti něco nelíbí, tak se klidně rozveď. Nemám potřebu se ti zpovídat z každého kroku.
Večírek u přátel
S Bronislavem Markem jsem se seznámila před pěti lety na oslavě u společných známých.
— Přesně vím, co od života chci. Za pět let budeme mít vlastní dům, možná někde za městem. Rozjedu podnikání, budeme cestovat. Udělám všechno pro to, abys byla šťastná, — říkal mi tehdy s jiskrou v očích.
Působil neuvěřitelně cílevědomě a já neměla pochybnosti, že spolu dokážeme cokoliv.
Věřila jsem mu.
Snažil se zapůsobit na moje rodiče, plánoval romantické večery, mluvil o velkých vizích a jisté budoucnosti.
Koupili jsme byt — převážně z mých úspor a s pomocí mé rodiny, ale tehdy mi to nepřipadalo podstatné. Vždyť sliboval, že všechno časem vyrovná.
— Julie, slunce, — říkával večer, když mě objímal, — uvidíš, brzy se všechno zlomí k lepšímu a my budeme žít úplně jinak.