Tvrdil, že narazil na skvělou šanci a že během půl roku budeme žít úplně jiný život. Jenže čas plynul a realita zůstávala stejná. Bronislav Marek střídal zaměstnání jedno za druhým, nikde se neudržel déle než pár měsíců.
„Tam je šéf naprostý blbec,“ vysvětloval pokaždé nové vyhazovy. „Neváží si iniciativy. A jinde? Toxické prostředí, příšerné podmínky, žádná budoucnost.“ Vždycky se našel důvod, proč to nevyšlo, jen nikdy ne on sám.
Postupně vyprchalo i to, co jsem na něm obdivovala na začátku. Ambice se rozplynuly a jeho pozornost se upnula k aktivitám, které s dospělostí neměly mnoho společného — k počítačovým hrám. Nejdřív se doma objevil výkonný herní počítač. Pak následovala drahá sluchátka, nový monitor, speciální klávesnice. Každý měsíc něco dalšího. Peníze mizely rychleji, než jsem je stíhala vydělávat.
„Ty tomu nerozumíš,“ rozčiloval se, když jsem mu to vyčítala. „Tohle nejsou jen hry. To je investice do budoucna! Můžu se stát profesionálním streamerem. Nebo hráčem e-sportu. Dneska je to obrovská příležitost.“
Do toho všeho se začala stále víc vměšovat jeho matka, Věra Malířová. Dominantní žena s neotřesitelnými představami o tom, jak má správná manželka fungovat.
„Musíš si uvědomit, že muž je živitel,“ poučovala mě bez zaváhání. „Nesmí se zatěžovat domácími maličkostmi. Vaření, úklid, pohoda domova — to je ženská role. A ty, jak tak koukám, domácnost úplně zanedbáváš.“
Paradoxem bylo, že všechny zásadní výdaje — hypotéka, energie, jídlo — ležely výhradně na mně. Z původních dohod o rovném podílu na rodinném rozpočtu nezbylo vůbec nic. Čím dál častěji jsem si připadala ne jako manželka, ale jako sponzor cizích koníčků.
Přesto jsem se pořád upínala k naději. Věřila jsem, že ten starý Bronislav Marek — cílevědomý, pozorný a láskyplný — někde uvnitř pořád existuje. Stačí jen vydržet, zatnout zuby, a on se vrátí.
Jak moc jsem se mýlila…
Jednoho dne jsem přišla z práce dřív než obvykle. Na stolku v předsíni ležel účtenkový papír z obchodu s elektronikou. Částka měla pět nul. Sevřel se mi žaludek.
„Bronislave!“ vtrhla jsem do obýváku, kde právě rozbaloval obrovskou krabici. „Co to má znamenat?“
„Ty už jsi doma?“ rozzářil se. „Podívej se na tu nádheru! PlayStation pět, nejnovější verze. K tomu druhý ovladač a hromada her. Ta grafika je neuvěřitelná!“
Zírala jsem na krabici a měla pocit, že se mi bortí půda pod nohama. „Domlouvali jsme se, že budeme šetřit na dovolenou. Kde jsi na tohle vzal peníze?“
„Z našeho společného rozpočtu,“ pokrčil rameny. „Julie, vždyť je to skvělá investice. Můžeme hrát spolu, pořádat turnaje s kamarády.“
„A nebylo by rozumnější splatit část hypotéky? Nebo konečně někam vyrazit spolu? Tři roky jsme nikam nejeli!“
Zamračil se. „Zase to řešíš. Nikdy nejsi spokojená. Ty prostě nechápeš moderní zábavu. Hele, pojď—“
V tu chvíli zazvonil zvonek. Za dveřmi stála jeho matka s kufrem.
„Maminko!“ rozzářil se Bronislav Marek. „To je skvělé, že jsi přijela!“
„Rozhodla jsem se u vás chvíli bydlet,“ oznámila a kritickým pohledem si přeměřila byt. „Trochu vám to tu dám do pořádku. Protože, co si budeme povídat, je to tu pěkně zanedbané.“
Teprve tehdy mi došlo, že to nebyla náhoda. Všechno měl předem promyšlené. Pozval ji, aniž by se se mnou předem poradil, a já ještě netušila, jak moc se tím náš život brzy změní.