Sotva se u nás zabydlela, začala si počínat, jako by byt patřil výhradně jí.
„Je vidět, že se o domácnost vůbec nestaráš,“ spustila bez okolků. „Záclony jsou špinavé, podlahy pamatují lepší časy a o Bronislava Marka se nestaráš, jak bys měla. Ale nic se neboj, já tě naučím, jak má správná manželka fungovat.“
Věra Malířová postupovala systematicky. Každý den něco měnila: přesouvala nábytek, probírala skříně, vyhazovala věci, aniž by se mě zeptala. Všechno, co se jí nelíbilo, označila jednoduše za zbytečný nepořádek.
Jednoho večera jsem si všimla, že něco chybí.
„Neviděla jste můj zápisník?“ zeptala jsem se. „Byl modrý, nosila jsem ho pořád u sebe.“
„Myslíš ty staré papíry?“ mávla rukou. „Vyhodila jsem je. Dneska se přece všechno ukládá do telefonu, nebudeme si doma skladovat haraburdí.“
V tom sešitě jsem měla pracovní kontakty, osobní poznámky i básně, které jsem si psala v důležitých chvílích života. Zmizelo všechno. A bylo jasné, že vysvětlování nemá žádný smysl.
Zkusila jsem se obrátit na manžela.
„Bronislave, musíme si promluvit. Tvoje máma už dávno překročila hranice.“
„To ty neumíš s lidmi vycházet,“ odbyl mě. „Má pravdu. Skutečná manželka by měla se tchyní držet basu.“
Krátce nato jsem zjistila, že z našeho společného účtu zmizely peníze. Úspory na dovolenou – přesněji řečeno peníze, které jsem tam odkládala hlavně já.
„Koupil jsem mámě nový telefon,“ oznámil mi klidně. „Ten starý byl už k ničemu.“
„Bez domluvy se mnou? Vždyť to byly společné peníze!“
„Máma je důležitější než nějaká dovolená. Tolik toho pro mě udělala. Ty myslíš jen na sebe.“
Začal mi také naznačovat, že bych si měla najít další práci.
„Julinko, rodině by se hodil větší příjem. Aspoň to říká máma…“
„Dost!“ přerušila jsem ho. „Já platím hypotéku, účty i jídlo. Ty sis z našich peněz koupil herní konzoli, úspory jsi utratil za telefon pro maminku – a teď mi vyčítáš, že málo přispívám?“
„Vidíš!“ ozvala se triumfálně Věra Malířová z kuchyně. „Říkala jsem ti to, Broníčku. Žádná úcta k manželovi, jen počítá peníze.“
Začala jsem zůstávat v práci co nejdéle. Bylo to jednodušší než být doma. Když jsem se vracela vyčerpaná, čekala mě další překvapení – jednou drahá audio sestava, jindy nový gadget.
„Bez hudby je doma mrtvo,“ obhajoval se Bronislav Marek. „Navíc ta aparatura má úžasné basy. Vždycky jsem po ní toužil.“
„Měla bys být ráda,“ poučovala mě tchyně. „Manžel se snaží, dělá domov hezčím. Ty jsi pořád nespokojená.“
Jednoho dne mi zavolali z banky kvůli úvěru. Nechápala jsem, o čem mluví – žádnou půjčku jsem si nebrala. Vyšlo najevo, že Bronislav Marek podepsal smlouvu mými doklady.
„Ty mě snad špehuješ?“ rozčiloval se, když jsem mu ukázala výpis. „Vůbec mi nevěříš!“
Pak přišla pozdní návraty domů, tiché hovory v jiné místnosti, zamčený telefon. Náhodou jsem zahlédla zprávy od jisté Klaudie Moudrýové. Obsah byl víc než výmluvný.
„Je to jen kamarádka,“ protočil oči. „Copak nemůžu mít přítelkyni? Žárlíš úplně zbytečně.“
„Už toho mám dost!“ rozléhal se bytem hlas Věry Malířové. „Taková žena nemá v naší rodině co dělat. Žádný respekt, žádná pokora…“