Jenže tím to zdaleka nekončilo. Hana si Simoně vylévala srdce dál. Adamova matka prý chodila do bytu zásadně ve chvílích, kdy Adam nebyl doma. Procházela se po bytě, jako by jí patřil, bez ptaní si uvařila čaj sobě i tomu svému chlapovi, otevřela lednici a vybrala si, na co měla chuť. Jedli spolu, aniž by se obtěžovali zeptat, jestli to náhodou nebylo určené pro dítě. Nikdy nepřišli s ničím v ruce, ani obyčejný rohlík nepřinesli. A když se Hana jednou odvážila zeptat, proč se bez ohlášení hrabe v lednici, dostalo se jí ledové odpovědi: že přišla za vlastním synem a do toho jí nic není. Tak si Hana alespoň u kamarádky ulevila.
Simona nad tím kroutila hlavou a rozčilovala se. Radila jí, ať jim příště vůbec neotevírá, nebo ať si aspoň Adamova matka předem zavolá. Nejlépe by je prý neměla pustit ani přes práh, protože taková drzost už překračuje všechny meze.
Hana to nakonec nevydržela. Pohádala se s Adamem, který svou matku bránil za každou cenu a nechtěl slyšet žádné výtky. Hádka přerostla v něco mnohem vážnějšího a Adam si musel sbalit věci a odejít z bytu.
Po čase se v jejím životě objevil Bronislav Smutný, kolega z práce. Dlouho si jí jen nenápadně všímal a neměl odvahu ji oslovit. Když ale zjistil, že je sama, konečně se odhodlal. Začali spolu chodit, trávili večery procházkami, občas zašli do kina. Bronislav byl rozvedený a působil klidně a vyrovnaně. Miloval lyžování, hlavně hory v zimě, zatímco Hana na lyžích nikdy nestála a výšek se bála. Zpočátku jezdili společně – on na svah, ona se procházela po okolí nebo vysedávala v kavárně. Když ji po nějaké době požádal o ruku, souhlasila téměř bez přemýšlení, sama byla překvapená, jak rychle to přišlo. Svatbu neřešili, jen se sešli s pár přáteli v kavárně a tím to pro ně skončilo.
Tři roky žili poměrně klidně. Pak si ale Hana začala všímat změny. Jakmile přišla zima, Bronislav mizel každý víkend na hory, aniž by jí nabídl, aby jela s ním. Kolegové v práci ji varovali, že ho na sjezdovce viděli s jinou ženou a že by si měla dávat pozor. Hana to ale brala s nadhledem, všechno shazovala vtipem a nechtěla si připouštět, že by se něco dělo.
Jednoho večera, když se Bronislav opět chystal na hory, se ho Hana zeptala, proč ji s sebou nikdy nezve a jestli náhodou nejezdí s někým jiným. On se bránil tím, že ona přece lyžovat neumí a bojí se, a naznačil, že hledá problém tam, kde žádný není. Když však Hana začala naléhat, přiznal, že pojede s Beátou Marekovou, bývalou sousedkou a spolužačkou ze školy, se kterou se tam prý náhodou potkali. Tvrdil, že je to jen kamarádka z dětství.
Hana zůstala zaskočená. Připomněla mu, že o ní vždycky mluvil pohrdavě, že se dřív ani nezdravili a kdysi se prý dokonce hádali a prali. Teď z ní najednou byla blízká přítelkyně? Bronislav se ji snažil uklidnit, že si jen zbytečně vytváří domněnky a že o nic nejde. Prý je to prosté – Beáta skvěle lyžuje a on nechce jezdit sám.
Hana tehdy prohlásila, že pojede s ním. On se zatvářil otráveně a ptal se, co by tam vlastně dělala, když jen sedí v kavárně a kouká. Odpověděla, že se může projít na čerstvém vzduchu a že na tom přece není nic špatného. Neshodli se, šli spát bez usmíření a ráno Bronislav beze slova vstal, sbalil se a odjel, aniž by se s ní rozloučil.