Milena měla pocit, že je na tom přece jen něco podivného, ale hádat se s kamarádkou už neměla chuť. Jen tiše podotkla:
„Připadá mi to takové… nefér.“
„Co konkrétně?“ ohradila se druhá.
„Ještě nejsi ani vdaná a už dopředu počítáš s tím, že budeš svému muži zahýbat.“
„Ale prosím tě,“ mávla rukou kamarádka. „Tobě se to mluví, když máš Tomáše Kratochvíla – hezkého, schopného a slušně vydělávajícího. Ty jsi si ho stihla ulovit včas. A co mám podle tebe dělat já?“
Když se Milena vrátila domů, snažila se myšlenkami zaměstnat právě touhle debatou, jenže marně. Hlava jí neustále utíkala k manželovi a k absurdní představě, že by po jejím boku jednou stál úplně jiný muž. Proč by se to mělo stát? Že by ji Tomáš opustil? Anebo… ta možnost byla ještě děsivější – že by zemřel?
Dovolenou raději zrušila. Jakmile si představila, že by Tomáš někde v cizině snědl jedovatou žábu nebo šlápl na mořského ježka, rozbušilo se jí srdce panikou. Navíc ji pořád strašila jejich porouchaná auta – co když se stane nehoda a on se nevrátí? Nebyl to snad přesně ten druh neštěstí, který měla věštkyně na mysli?
Auto sice nakonec vyměnili, ale klid to Mileně nepřineslo. Do toho přišla zpráva, že známé náhle zemřel bratr, mladý a zdánlivě zdravý člověk. Infarkt. Kdo by to byl čekal? Milena proto donutila Tomáše podstoupit kompletní lékařskou prohlídku, ačkoliv se doktorů odjakživa bál. Musela na něj jít oklikou. Už delší dobu ji přemlouval k druhému dítěti, strašně toužil po dceři – Mileně to připadalo skoro absurdní, vždyť měli syna, co víc si může přát? A tak mu řekla, že o dítěti možná uvažovat bude, ale jen pokud se oba ujistí, že jsou zdravotně v pořádku. Sama si vyšetření také absolvovala.
Výsledky byly v zásadě uklidňující. U obou se objevily jen drobnosti: lehce snížené železo, opotřebované ploténky, zalomený žlučník. Nic vážného. Milena rozhodnutí odložila s tím, že nejdřív musí doplnit železo a dát do pořádku játra. Tomáš byl zklamaný, zato jejich syn neskrýval úlevu – o sestřičku nestál ani trochu.
Rozum říkal, že Tomáš je v pořádku, ale úzkost Milenu neopouštěla. V noci se často budila, spánek byl plný děsivých snů. Někdy v nich vedle ní neležel Tomáš, ale cizí muž – jednou se podobal Norbertu Křížovi, a to se probouzela zpocená hrůzou, jindy připomínal Matěje Horského, a tehdy ji po probuzení zaplavoval neurčitý pocit viny.
A pak jí to náhle došlo. On ji opustí. To je přece ten důvod, proč má mít jednou jiného manžela. Všechno tomu nasvědčovalo: Tomáš se začal zdržovat v práci, přestal mluvit o druhém dítěti… a Mileně se ten obraz v hlavě začal skládat až příliš snadno.