— Adélo, moje máma má každou chvíli dorazit, a ty nemáš připravené vůbec nic! — rozčiloval se Dalibor Vacek na manželku sotva vstoupila do bytu.
— Dalibore, právě jsem přišla z práce. Zdržela jsem se o něco déle, — snažila se Adéla Mlynářová klidně vysvětlit.
— To jsou ale hloupé výmluvy! Pořádná hospodyně musí zvládnout všechno. Měla sis dnes vzít volno!
— Pracuju na novém projektu a musím ho dokončit. Jaké volno? Výplatu přece nedostávám za sezení doma, — namítla.
— Takže jsi dala přednost práci před mojí mámou? Jede z jiného města a doma není ani drobek jídla! Byla jsi vůbec v obchodě?
— Nebyla, šla jsem rovnou domů…
— Já to věděl!
— …ale cestou jsem objednala nákup s dovozem, — dořekla Adéla.
— A zase přivezou shnilá rajčata? Nebo zkyslé mléko? Potraviny se mají vybírat osobně! — pokračoval Dalibor podrážděně.
Jeho kázání přerušilo zazvonění u dveří. Dorazil kurýr z obchodu.
Adéla nákup roztřídila, vše bylo čerstvé a v pořádku, a pustila se do vaření večeře.
— Dalibore, pomohl bys mi? Aspoň vysaj doma nebo po sobě umyj nádobí, — požádala ho.
— Nemám čas, jedu na nádraží pro mámu, — odbyl ji.
— Vždyť přijede až za hodinu?
— No a? Počkám. Co když budou zácpy a nestihnu to? Má tam sedět sama?
— Dobře, jeď, — povzdechla si Adéla.
Jakmile manžel odjel, dala se do práce: kuře šlo do trouby, salát byl hotový a byt během chvíle uklizený. K příjezdu tchyně bylo všechno připravené.
— Adélo, jsme doma! — ozval se z předsíně hlas Dalibora.
Vyšla je přivítat.
— Dobrý večer, paní Bednářová, měla jste dobrou cestu?
— Příšernou! — uťala to Helena Bednářová bez pozdravu. — Ve vlaku dusno, děti pobíhaly po vagonu a řvaly. Hlava mi třeští. Tady, vezmi si tašky.
Adéla pomohla s věcmi a pozvala ji ke stolu.
— Ne, večer jíst nebudu, jdu si hned lehnout, — odmítla tchyně. — Kde mám ustláno?
— V obýváku, hned vám přinesu deku, — odpověděla Adéla.
— V obýváku spát nehodlám. Půjdu do vaší ložnice, tam je lepší postel. Natáhni mi čisté prostěradlo! — poručila Helena Bednářová a rozhodně mávla rukou.
— Ale… — chtěla protestovat Adéla.
— Žádné „ale“! Slyšela jsi, co máma řekla? — skočil jí do řeči Dalibor.
— A co my dva…?
— Vyspíme se v obýváku, nic se nestane, — uzavřel to bez další diskuze a dal tak jasně najevo, čí pohodlí je pro něj na prvním místě.