Nic se přece neděje. Máma potřebuje pohodlí.
Adéla nakonec ustoupila. Došlo jí, že hádat se současně s manželem i jeho matkou nemá smysl a jen by tím situaci ještě vyhrotila.
Druhý den ráno byla Helena Bednářová vzhůru jako první. Když se Adéla konečně probrala, Dalibor už byl pryč, odešel do práce bez rozloučení.
— Ty ale vyspáváš, Adélo, — zamumlala tchyně s neskrývanou výčitkou a nespokojeně si povzdechla. — Tvůj muž je dávno pryč a ty mu ani nestihla připravit snídani.
— Dalibor začíná v osm, já až v deset. Vstáváme každý jindy. A ráno stejně nejí, — odpověděla klidně Adéla. — Dává si něco až v práci.
— Nejíst by nezačal, kdybys mu vařila!
— To není pravda. Prostě nemá chuť. Myslíte, že jsem mu to nenabízela?
— Nabízela jsi málo přesvědčivě! Můj Daliborek měl vždycky výborný apetit!
Adéla si potichu povzdechla. Soužití s tchyní bylo vyčerpávající. Zapnula kávovar a pootevřela okno, aby do bytu pustila čerstvý vzduch.
— Co to děláš?! — vyjekla Helena Bednářová. — Vždyť mě ofoukne! Okamžitě to zavři!
— Tak si běžte do ložnice, — ujela Adéle odpověď, aniž by se stihla ovládnout.
— Nemluv se mnou tímhle tónem! To je byt mého syna a budu sedět, kde se mi zachce!
— Já tady ale bydlím taky.
— Jen tak na návštěvě, na dobré slovo!
Byt Dalibor koupil ještě před svatbou a jeho matka Adéle tuhle skutečnost připomínala při každé vhodné příležitosti. Věděla, že žádné věno neměla, a ráda to zdůrazňovala.
— Dneska bych se chtěla projít po obchodech, — pokračovala tchyně, jako by se nic nestalo. — Ukážeš mi, kde co je? Máte tady samé obchodní domy, člověk se v tom vyzná jen stěží.
— Dnes se z práce vrátím pozdě, — odpověděla Adéla. — Poproste Dalibora, ať vám s tím pomůže.
— Jak to myslíš z práce?! — rozčilila se Helena Bednářová. — Dalibor říkal, že sis kvůli mému příjezdu vzala dovolenou!
— Dovolenou? — podivila se Adéla. — To opravdu ne. Teď ji dostat nemůžu, hoří mi projekt.
— Nedivím se, že si syn stěžuje, že ses hnala za kariérou! Práci dáváš před rodinu!
— Paní Bednářová, nikoho jsem nevyměnila za nic, — bránila se Adéla.
— To je vidět! S Daliborem jsme byli domluvení, že se mi budeš věnovat, ukážeš mi město, někam mě vezmeš. Co mám dělat, sedět tu celý týden sama?!
— A proč jste se mě nezeptala, jestli na to budu mít čas?
— No dovol! Přijedu jednou za půl roku, povinnost je si čas najít!
— Promiňte, ale nejsem vaše dcera, — odpověděla Adéla chladně. — Máte syna, tak ať se o vás postará on, — dodala a bez dalšího slova odešla z kuchyně, čímž napětí mezi nimi zůstalo viset ve vzduchu a slibovalo další nepříjemné pokračování.