— Jako by to byla ta nejpodivnější věc na světě. — hlas Miroslavy Martinecové zněl dotčeně. — Bez mé péče by tu už dávno bylo všechno zaprášené. A mimochodem, všimla jsem si, že tvoje utěrky vypadají hrozně. Víš, kdybys je prala se solí, jako to dělám já, byly by mnohem jemnější.
Kristýna Petříčeková zatnula čelist. Uvnitř se jí vařila krev, ale navenek zůstala chladná.
— Děkuji za radu, — pronesla stroze.
Jenže tím to neskončilo. S přibývajícím večerem se situace ještě vyhrotila. Kristýna otevřela skříň v ložnici a s údivem zjistila, že její oblečení zmizelo. Šaty, halenky i svetry byly přesunuté — a to rovnou do části skříně, kterou používal Dalibor Malý.
— Miroslavo, proč jste mi přerovnala oblečení? — zeptala se, tentokrát s vypětím všech sil, aby se ovládla.
Tchyně se na ni podívala shovívavě, jako by mluvila s někým, kdo nechápe naprosté základy fungování světa.
— Dalibor teď potřebuje víc místa. Stejně polovinu těch věcí nenosíš. Udělala jsem mu prostor na obleky.
Kristýna sevřela rty tak silně, až ji zabolely. V žaludku se jí rozléval horký vztek.
Večer už to nevydržela.
— Dalibore, — oslovila ho, když seděli v obýváku. — Můžeš mi vysvětlit, co se tady děje? Proč mám žít s tvou matkou, která mi neustále říká, jak mám fungovat?
Odložil telefon, aniž by skrýval podráždění.
— Kristýno, nech toho. Máma je nervózní, tak se jí snaž vycházet vstříc. To je tak těžké být trochu mírnější?
— A pro tebe? — vybuchla. — Je snad tak složité jí říct, že tenhle byt patří nám?
Dalibor se znovu zahleděl do obrazovky mobilu, jako by otázku neslyšel.
— Nezačínej to.
Den byl šedivý, těžký, nasáklý napětím posledních týdnů. Kristýna ležela na gauči s knihou v ruce, ale řádky se jí rozmazávaly před očima. Myšlenky se neustále vracely k hádkám a tichému dusnu v bytě. Náhle se ozval telefon, jeho zvonění ji vytrhlo z letargie.
— Prosím? — ozvala se nejistě.
Na druhé straně se rozhostilo ticho, po němž následoval ženský hlas. Tlumený, chraplavý, ale překvapivě jistý.
— Mluvím s Kristýnou? Manželkou Dalibora?
— Ano… kdo volá?
— Na tom nezáleží, — odpověděla cizí žena. — Jen jsem vás chtěla upozornit: váš manžel vám není věrný.
Kristýně zbělaly klouby, jak sevřela telefon.
— Co to má znamenat? Kdo jste?
— To není podstatné, — zopakoval hlas. — Včera byl v restauraci Marco Polo s tmavovlasou ženou. Smáli se, objímali. Jestli mi nevěříte, ověřte si to sama.
— To musí být omyl, — snažila se znít klidně, ale hlas se jí zlomil.
— To už posuďte sama, — zaznělo posměšně. Spojení se přerušilo.
Kristýna zůstala sedět bez hnutí, jako by ji ta slova přikovala k místu.
— Nesmysl… — zašeptala, spíš aby uklidnila samu sebe.
Jenže někde hluboko se už usadil neklidný stín pochybností.
U večeře panovalo zdánlivé normálno, jen atmosféra byla napjatá k prasknutí. Miroslava Martinecová kladla talíře na stůl s výrazem generála řídícího bitvu.
— Daliborku, přemýšlela jsem, že tu zůstanu ještě pár měsíců. Stejně doma nemám co dělat, — oznámila samozřejmě a posadila se do čela stolu.
Kristýna ztuhla s vidličkou ve vzduchu.
— Pár měsíců? — zopakovala s nuceným úsměvem. — Myslela jsem, že vaše návštěva je jen krátká.
— Vždyť vám tu tolik pomáhám, — zatvářila se dotčeně tchyně. — To ti vadí?
— Nevadí, ale… — Kristýna položila příbor. — Ten byt je přece můj.
Nastalo ticho, tak hutné, že z něj bolely uši. Miroslava se na ni zadívala, jako by právě překročila všechny myslitelné hranice.
— Tvůj? — zdůraznila pomalu.
Dalibor zvedl hlavu, v očích podráždění.
— Kristýno, proč to zase rozdmýcháváš? Máma se snaží, pomáhá nám. Trocha úcty by ti neuškodila.
— Úcta? — vyskočila Kristýna. — To je, když najdu své věci přemístěné do krabic? Nebo když někdo plánuje zůstat tady bez mého souhlasu?
— Kdo si myslíš, že jsi?! — vybuchla Miroslava a mrštila ubrouskem na stůl. — Tenhle byt stojí na Daliborovi!
Kristýna se otočila k manželovi.
— Opravdu? Tak mi pak vysvětli, proč se v tomhle „tvém“ bytě objevují anonymní telefonáty.
Dalibor zbledl.
— Jaké telefonáty?
— Moc dobře víš, o čem mluvím.
Místo odpovědi sklopil zrak, vzal sklenku vína a napil se, jako by se ho to netýkalo.
Noc byla neklidná. Kristýna se převalovala, myšlenky se jí vracely k hovoru i k podivnému napětí u stolu. Dalibor vedle ní klidně oddychoval. Když jeho dech zesílil a zpomalil se, opatrně natáhla ruku po telefonu na nočním stolku.
Displej se rozsvítil a ukázal seznam posledních zpráv. Jedna konverzace ji udeřila do očí — kontakt uložený jako Veronika Řezníková.
Rychle projížděla řádky, ruce se jí třásly.
„Nemůžu se dočkat, až se uvidíme.“
„V tomhle šatech ti to strašně sluší.“