„…stýská se mi. Zítra jako obvykle?“
Kristýna ztuhla. Do tváří se jí nahrnulo horko a srdce se rozběhlo tak prudce, až měla pocit, že ji prozradí samo.
„Co to děláš?“ ozvalo se náhle za ní.
Daliborův hlas ji přiměl trhnout sebou. Opřel se o loket, oči měl přivřené spánkem, ale v pohledu se mísila podrážděnost s bdělostí.
„Já… jen jsem se dotkla tvého telefonu,“ vyhrkla a okamžitě věděla, že lže. Snažila se přitom skrýt rozechvění.
„Ty jsi četla moje zprávy?“ Jeho tón ztvrdl jako kámen.
„A co jiného mi zbylo, Dalibore?“ odpověděla chladně a nespouštěla z něj oči. „Kdo je Veronika Řezníková?“
„Nikdo důležitý. Starší známá,“ odbyl to příliš rychle a vytrhl jí mobil z ruky.
„Vážně? Proto ti píše, že se nemůže dočkat, až se uvidíte?“ Kristýna mluvila tiše, ale každé slovo řezalo.
Dalibor si unaveně promnul spánky. „Už mám dost tvých domněnek. Nic se neděje.“
„Možná. Ale já už mám plné zuby tvých výmluv,“ uzavřela a otočila se od něj.
Napětí přerušil pohyb u dveří. Vešla Miroslava Martinecová, zahalená do svého oblíbeného županu s květinami.
„Copak se tu zase řeší? Zase hádka?“ povzdechla si. „Kristýnko, nemyslíš, že už toho bylo dost?“
„Paní Martinecová, zjistila jsem, že se váš syn nechová zrovna čestně,“ ukázala Kristýna na telefon.
„Ach, ty dnešní manželky,“ rozhodila Miroslava rukama. „Všude vidí problém. Ty jsi přece rozumná, nedělej ze sebe hysterku.“
„Takže mám přehlížet to, co mám přímo před očima?“
„Navrhuji ti, abys nerozvracela rodinu svými nesmysly,“ uťala to tchyně a věnovala Daliborovi pohled plný pochopení.
Kristýna to už nevydržela. Beze slova vyšla z ložnice a práskla dveřmi tak, až se sklo v rámu zachvělo.
Druhý den Dalibor oznámil, že musí „zařídit pár věcí“. Neptala se. Jakmile odešel, objednala si taxi a držela se v uctivé vzdálenosti.
Jeho auto zastavilo u nenápadné kavárny v centru. Dalibor vstoupil dovnitř a rozhlédl se. Za chvíli dorazila Veronika Řezníková — tmavovlasá, elegantní, s úsměvem, který patřil jen lidem, k nimž cítíte blízkost.
Schovaná za stromy Kristýna pořídila několik snímků. Krev jí hučela ve spáncích, ale ovládla se. Veronika se k němu naklonila, smáli se, její ruka se lehce dotkla jeho ramene.
Teď už mám důkazy, proběhlo jí hlavou, když svírala telefon tak silně, až jí zbělaly klouby.
Večer doma znovu a znovu fotografie procházela a ujasňovala si další krok. Jediné řešení bylo mluvit s tou ženou přímo.
Setkaly se v tiché kavárně na okraji města. Veronika seděla v rohu, prsty nervózně mačkaly ubrousek, ale v očích se mihl náznak úlevy.
„Takže chcete slyšet pravdu?“ začala.
„Nejsem tu kvůli hádankám. Řekněte všechno,“ odpověděla Kristýna pevně.
Veronika položila telefon na stůl. „S Daliborem se vídáme už několik měsíců. Tvrdil, že váš vztah je prázdný, že žijete vedle sebe.“
Kristýna se hořce usmála.
„Slíbil, že to s vámi vyřeší,“ pokračovala Veronika a ukázala konverzace. Byly tam sliby, plány, dokonce řeči o společném bydlení.
„A vy jste mu to uvěřila?“ zeptala se Kristýna tiše.
„Řekl mi, že jeho matka stojí při něm,“ odvětila Veronika vzdorovitě. „Miroslava Martinecová o všem věděla.“
Kristýně se sevřel žaludek. Vstala, položila na stůl pár bankovek. „Děkuji za upřímnost. Teď už vím dost.“
Domů vtrhla jako bouře. Miroslava seděla v křesle s čajem.
„Kde je Dalibor?“ vyštěkla.
„V práci,“ odpověděla klidně. „Kristýnko, co to má znamenat?“
„Vy jste to věděla,“ řekla Kristýna a hlas se jí chvěl. Miroslava pomalu odložila šálek a zvedla obočí. „Co tím myslíš?“