Nechtěla jsem na něj naléhat – řekla jsem si, že až bude připravený, přijde s tím sám. Nikdy jsem nepatřila k ženám, které doma pořádají výslechy a nutí manžela mluvit o věcech, na které ještě nemá sílu.
Jenže po tom, co jsem zaslechla, mi do sebe všechno zapadlo. Jako když konečně najdete chybějící dílek a obraz je najednou děsivě jasný.
Ta usměvavá, přívětivá tchyně nebyla žádná neškodná paní. Byla to šelma, dokonale schovaná pod maskou vlídnosti. A ta šelma měla zálusk na můj byt.
Dobře tedy, Miroslavo Pražáková. Když chcete hrát hru, budeme hrát.
Rozhovor beze zbytku
Po tom nechtěném odposlechu jsem se rozhodla, že si s Daliborem o jeho matce vážně promluvím. O tom, co jsem slyšela a jaké plány měla jeho matka, jsem ale zatím mlčela. Nejdřív jsem potřebovala znát celý příběh. A proč ho zbytečně rozrušovat? Říkala jsem si, že tuhle situaci zvládnu vyřešit sama, alespoň zatím.
Dalibor se ten večer vrátil z práce úplně vyčerpaný. Kravatu měl povolenou, sako ledabyle přehozené přes rameno, pod očima tmavé kruhy. Bez slova se zul v předsíni a zamířil rovnou do koupelny.
Já mezitím stála u sporáku a smažila řízky. Miloval je s bramborovou kaší.
Maminka mi vždycky říkala: „Nikdy neotvírej vážná témata, když je chlap hladový.“ A měla pravdu. Tahle rada mě ještě nikdy nezradila.
V klidu jsem sledovala, jak se Dalibor s chutí pustil do večeře. Pečlivě si krájel maso, nabíral ho vidličkou spolu s kaší, občas se napil kompotu a koutkem oka po mně pokukoval.
Všiml si mého pohledu i úsměvu.
„Copak na mě tak koukáš?“ zeptal se pobaveně, když si do úst vložil další sousto.
„Ale nic,“ odpověděla jsem lehce a opřela si bradu o dlaň. „Jen se dívám, jak ti chutná. Mám radost, když vidím, že se ti moje jídlo líbí.“
„Znám tě až moc dobře,“ zasmál se a odložil příbor. „Tenhle pohled není jen tak. Tak povídej, co máš za lubem,“ dodal, když měl talíř prázdný.
„Bylo to dobré?“ zeptala jsem se schválně, zatímco jsem vstávala a sbírala nádobí.
„Výborné. Děkuju,“ protáhl se na židli. „Jsi nejlepší kuchařka pod sluncem, přísahám.“
Odnesla jsem talíře do dřezu, opřela se o lednici a klidně řekla:
„Vím, že tohle téma nemáš rád. Ale pojďme si o tom promluvit jednou provždy a pak už ti dám pokoj.“
„Myslíš mou mámu?“ zeptal se, aniž by se na mě podíval.
„Ano,“ přikývla jsem, přišla k němu blíž a položila mu ruku na rameno. „Řekni mi všechno. Slibuju, že už se pak nebudu ptát.“
Přejel si rukou po čele, jako by se chystal na něco nepříjemného.
Sedla jsem si zpátky ke stolu a tiše ho pozorovala, jak připravuje čaj. Dělal to s až přehnanou pečlivostí, skoro obřadně. Odměřil čaj, zalil ho vroucí vodou, přiklopil konvičku a zabalil ji do utěrky.
Když si konečně sedl naproti mně s hrnkem v ruce, vypadal najednou mnohem starší. Jako by ho těch pár minut stálo deset let života.
Hořká pravda
Dalibor po krátkém zaváhání souhlasil, že mi vysvětlí, proč má ke své matce tak složitý vztah. Přesunuli jsme se do obýváku.
Usadil se do křesla u okna. Venku se už stmívalo a poslední sluneční paprsky barvily stěny pokoje do teplých oranžových odstínů.
Napil se čaje a pomalu začal mluvit.
„Máma v mém dětství vlastně skoro nebyla,“ řekl tiše a díval se někam mezi mě a televizi. „Vychovávala mě hlavně babička. Táta byl pořád v práci.“
„A kde byla ona?“ zeptala jsem se opatrně a posadila se na kraj pohovky.
„Nevím,“ pokrčil rameny. „Byl jsem malý. Pamatuju si jen její parfém – těžký, sladký. A klapání podpatků po parketách, když se vracela pozdě večer. Vím ale, že doma byla málokdy a s tátou se neustále hádali.“
„Kvůli čemu?“ zajímala jsem se.
„Hlavně kvůli penězům,“ ušklíbl se hořce. „Táta tvrdil, že rozhazuje. Že utrácí poslední koruny za hadry a kosmetiku. Ona mu zase vyčítala, že je lakomec a suchar. Když se to vyhrotilo, babička mě odvedla do pokoje a pustila hudbu nahlas…“
„A proč se nerozvedli?“ položila jsem otázku, která mi vrtala hlavou.
Dalibor si znovu povzdechl a zavrtěl hlavou, než stačil odpovědět…