Dalibor to zopakoval a nervózně si pohrával s ovladačem od televize. „Asi se to tehdy prostě nedělalo… nebo ji pořád miloval,“ dodal po chvilce. „Táta to všechno snášel. Dřel za tři, jen aby nás uživil. A ona…“ Nedokončil větu, jen bezmocně zavrtěl hlavou.
Na okamžik se odmlčel, zahleděl se ven z okna, pak na mě, jako by zvažoval, kolik toho má ještě říct. Nakonec se nadechl a pokračoval klidnějším hlasem:
„Když mi bylo patnáct, znovu se objevila. Najednou byla samý úsměv, objímala mě, nosila dárky a vyprávěla, jak se jí po mně strašně stýskalo. Jenže to netrvalo ani týden. Zmizela stejně rychle, jako přišla. A po ní zůstaly prázdné šperkovnice a chybějící peníze u babičky. Neštítila se ani magnetofonu, který jsem dostal k narozeninám.“
Překvapilo mě to, ale po tom, co jsem už slyšela, jsem byla vlastně připravená i na takový obrat.
„Jako by se po ní slehla zem,“ dodal hořce. „Babičku to tehdy hodně vzalo. Táta prohlásil, že od té chvíle pro nás přestala existovat. Vymazal ji ze života. A já… já s ním souhlasil.“
V tu chvíli mi začalo docházet, proč si Miroslava Pražáková vyhlédla právě mě, a ne vlastního syna. Dalibor ji totiž prokoukl skrz naskrz.
Měla pocit, že já budu snadná kořist. Že se nechám obalamutit. Bylo skoro úsměvné, jak fatálně se přepočítala.
—
Návštěva u tchyně
Hned následující den jsem sebrala odvahu a zavolala tchyni sama.
„Prosím?“ ozval se do telefonu jemně zpěvný hlas Miroslavy Pražákové.
„Dobrý den, maminko,“ spustila jsem přehnaně sladce. „Tady Klára.“
„Klárko!“ rozzářila se okamžitě. „To je ale milé překvapení!“
Předstírala jsem upřímný zájem. Řekla jsem, že bych se s ní ráda viděla a dozvěděla se něco víc o Daliborovi – jaký byl jako kluk, co ho bavilo, o čem snil.
„Ale jistě, děvčátko, přijeď,“ odpověděla laskavě. „Kdy by se ti to hodilo?“
„Třeba dnes?“ navrhla jsem. „Dalibor je do večera v práci a já bych byla ráda, kdybych ho poznala i z jiné stránky.“
„Tak jeď hned!“ zajásala. „Irena Tomášeková je zrovna v obchodě, budu doma sama.“
Když jsem dorazila, přivítala mě s přehnanou zdvořilostí a něhou.
„Pojď dál, zlatíčko,“ zpívala skoro. „Voda už vaří, uvařím čaj a mám tu sušenky, které určitě ochutnáš.“
Usadily jsme se v malé kuchyni. Bydlela u své dlouholeté přítelkyně, se kterou jsem se zatím osobně neznala.
Bez varování se Miroslava pustila do líčení svého těžkého osudu. Vyprávěla, jak strádá, jaký měla život plný křivd a jak ji dodnes tíží, že prý nemohla být Daliborovi takovou matkou, jakou si zasloužil.
„Vždyť jeho otec mě připravil o všechno a vyhodil mě z bytu!“ rozhodila rukama tak prudce, že málem shodila hrnek. „Byla jsem mladá, hezká a úplně bezbranná. Využil toho… a pak mě jednoduše odkopl.“
Seděla jsem naproti ní, soucitně nakláněla hlavu a občas přikývla.
Jenže v duchu mi běželo něco úplně jiného:
Tak takhle to bylo? Najednou je viník někdo jiný? Zajímavé…
„Takový je můj život,“ uzavřela své vyprávění a teatrálně si otřela oči ubrouskem, který zůstal suchý. „Stěhuju se z bytu do bytu a počítám každou korunu.“
„To musí být strašně náročné,“ přisvědčila jsem a opřela si tvář o dlaň.
Najednou se ke mně přisunula blíž a sevřela mi ruku svými chladnými prsty. „Víš, Klárko… vidím, že máš dobré srdce. Ty přece nenecháš matku svého muže v nouzi, že ne?“
„Samozřejmě že pomůžu,“ odpověděla jsem s největší možnou vážností. „Jen mi řekněte, co pro vás můžu udělat.“
Tehdy přišla s návrhem: abych jí přenechala svůj jednopokojový byt a ona mi z důchodu bude postupně splácet celou částku.
Jistě, proběhlo mi hlavou. Z důchodu. A ten důchod vůbec existuje?
Nahlas jsem se ale jen usmála. „Rozumím, maminko. Ano, souhlasím.“
Tvářila jsem se, že mě její příběh hluboce zasáhl, a slíbila jí pomoc.
Úsměv Miroslavy Pražákové se roztáhl doširoka, až působil křečovitě. Vypadalo to, jako by se jí obličej každou chvíli měl roztrhnout.
„Ty jsi tak hodná holčička,“ zašvitořila spokojeně…