…dodala a lehce mě přitom poplácala po ruce. „Dalibor Doležal má obrovské štěstí, že si tě našel. Já přece vždycky říkala, že můj syn má vytříbený vkus.“
Miroslava Pražáková doslova rozkvetla. Líce jí zrůžověly, v očích se objevily jiskřičky a její kroky najednou působily svižněji, jako by z ní spadlo několik let najednou.
„Jenže je tu drobný zádrhel,“ nadhodila jsem váhavě, nasadila zamyšlený výraz a jemně si skousla spodní ret. „Ten byt mám momentálně pronajatý a pořád ještě splácím úvěr na lednici…“
Tchyně okamžitě zbystřila. Nadšení z ní přímo sálalo.
„Kolik?“ přešla do praktického tónu a pronikavě si mě přeměřila pohledem.
„Zbývá doplatit padesát tisíc korun.“
Miroslava Pražáková vzrušeně tleskla, až to v místnosti zadunělo.
„Tak nájemníky klidně vyhoď!“ zajiskřilo se jí v očích nenasytným leskem. „Maminka to zařídí.“
Rychle zmizela do vedlejšího pokoje, podpatky klapaly po parketách přesně tak, jak je Dalibor popisoval ve svých vzpomínkách. Za chvíli se vrátila s tlustší obálkou v ruce.
„Tady je přesně ta částka,“ oznámila vítězoslavně a vtiskla mi ji do dlaně.
Uvnitř leželo padesát tisíc korun, pečlivě srovnaných v nových pětitisícovkách.
„Skvělé,“ usmála jsem se, obálku zavřela a nenápadně ji uložila do kabelky. „Tak za tři dny se můžete do bytu nastěhovat. Já to s nájemníky vyřeším.“
Vytáhla jsem klíč a podala jí ho. Radost, která se jí rozlila po tváři, připomínala výhru v loterii.
„A pak sepíšeme darovací smlouvu, že?“ zeptala se dychtivě, sotva skrývala chtivý pohled.
V tu chvíli působila jako liška z bajky, která konečně spatřila sýr.
Nasadila jsem nejsladší úsměv, jakého jsem byla schopná.
„Samozřejmě, maminko. Jsme přece rodina. Jedna krev.“
Když jsem odcházela z jejího bytu, příjemná tíha peněz v kabelce mi připadala skoro uklidňující.
O tři dny později jsem se večer motala v kuchyni a smažila řízky. Okno bylo pootevřené a dovnitř proudil hluk města – troubení aut, smích dětí z hřiště, útržky hudby z cizího bytu. Obyčejný večer v naší čtvrti.
Telefon se rozezněl. Usmála jsem se. Na tenhle hovor jsem čekala.
„Haló, maminko,“ prohodila jsem vesele, přitiskla telefon k uchu a druhou rukou otočila řízek na pánvi.
„Klárko, zlatíčko,“ ozvala se Miroslava Pražáková. Snažila se znít mile, ale v hlase už vibrovalo napětí. „Přijela jsem s věcmi, jenže ti tvoji nájemníci mě odmítají pustit dovnitř!“
„To je ale nepříjemné,“ povzdechla jsem si a zakroutila hlavou, i když to nemohla vidět. „Vysvětlila jste jim, že jste moje tchyně?“
„Samozřejmě!“ odsekla podrážděně. „Jenže oni tvrdí, že o žádném vystěhování nic nevědí. Zkusila jsem odemknout klíčem, ale nejde to. Zámek se ani nehne!“
Zasmála jsem se lehce a bezstarostně, jako když někdo vypráví povedený vtip.
„No jistě, že nejde,“ odpověděla jsem klidně. „To je klíč od sklepa v domě. Ale klidně se tam můžete nastěhovat, pokud budete chtít.“
Na druhém konci linky zavládlo ticho tak hutné, že se dalo krájet. Skoro jsem cítila její vztek.
Pak to přišlo. Nejprve sykot, pak zvýšený hlas a nakonec křik.
„Ty jsi mě podvedla?! Jak ses opovážila?! A ty peníze?! Okamžitě mi je vrať, nebo já… já…“
„To je jen splátka za magnetofon jednoho kluka, kterého jste nikdy neměla ráda,“ pronesla jsem tiše.
Hovor jsem ukončila a bez váhání její číslo zablokovala. Řízky dál prskaly na pánvi a kuchyň se plnila lákavou vůní.
V předsíni cvakly dveře. Dalibor Doležal se vrátil domů.
„Ty jo, co to tak krásně voní?“ zasmál se, vešel do kuchyně a objal mě zezadu. „Cítil jsem to už na chodbě. Celý dům je provoněný.“
Ten večer jsme měli důvod slavit. A padesát tisíc korun se nám bude náramně hodit jako první krok k rekonstrukci, kterou jsme tak dlouho odkládali.