— Firemní večírek? — nadhodil taxikář, zatímco se Milan Kratochvíl přehraboval v peněžence.
— Jo… ředitel konečně odešel do důchodu, — zamumlal ospale. — Slavili jsme to trochu dopředu.
Přihodil víc, než bylo nutné, vystoupil a zhluboka se nadechl chladného červnového nočního vzduchu. Hlavu měl těžkou, točila se mu — možná ze šampaňského, možná z únavy, která se na něj sesypala jako lavina.
V předsíni svítilo malé noční světlo. Tlumená, nažloutlá záře obkreslovala známé obrysy bytu, ve kterém strávil většinu života.
Milan tiše pověsil sako na ramínko, povolil uzel kravaty. V krku měl sucho. Toužil po sklenici vody. A pak po spánku.
Udělalo sotva pár kroků směrem ke kuchyni — a ztuhl.
V pološeru předsíně, hned vedle elegantních lodiček Veroniky Čermákové, stály těžké pánské boty. Robustní. Hrubé. A hlavně — cizí.
Spánek z něj spadl v jediném okamžiku. Nahmatal vypínač a prudce rozsvítil. Ostré světlo nemilosrdně potvrdilo, že si nic nenamlouvá. Boty byly hnědé, okopané, očividně nošené. A rozhodně ne jeho.
Sklonil se a opatrně se jich dotkl konečky prstů. Studené. Skutečné.
První myšlenka — zloději! — se rozplynula stejně rychle, jako přišla. Kdo by se při vloupání zouval v předsíni? Druhá možnost byla nesrovnatelně horší.
— Veroniko? — zavolal potichu. Pak hlasitěji: — Veroniko?!
Nic. Ze ložnice neprosvítalo světlo.
Po špičkách prošel obývákem. Byt působil nezvykle uklizeně. Žádné noviny pohozené na stole, žádné hrnky od kávy, žádný nepořádek, na který byl zvyklý.
Dveře do ložnice byly pootevřené. Nakoukl dovnitř — prázdno. Postel dokonale ustlaná, přehoz hladký, bez jediné vrásky.
Zastavil se u dveří druhého pokoje, kam se Veronika obvykle uchylovala po jejich hádkách. Úzkou škvírou zahlédl její siluetu pod dekou. Takže tam je. Spí? Nebo jen dělá, že spí?
A komu sakra patří ty boty v jeho předsíni?!
Ustoupil o krok zpět a pohled mu padl na malý stolek v chodbě. Stála na něm fotografie ve stříbrném rámečku — jejich svatební snímek. Před pětatřiceti lety. On tehdy štíhlý, s hustými vlasy, ona drobná, s nesmělým úsměvem. Proč je tahle fotka vystavená právě dnes?
Zamračil se a v hlavě začal počítat. Dnes je… patnáctého června.
Výročí svatby. Pětatřicet let. A on… zapomněl. Zase.
Milan se znovu zadíval na ty boty, tentokrát s jiným pocitem — s tíživým strachem. Přišel pozdě.
Pořád tu ale byly ty boty. Ty zatracené boty.
Stál ve vlastním bytě a cítil se jako vetřelec. Jako někdo cizí, s kým se tady nepočítá.
Těžce dosedl na lavičku v předsíni a upřeně zíral na obuv, jako by mu mohla dát odpověď. Myšlenky mu poletovaly chaoticky, splašené jako hejno ptáků.
Pětatřicet let. Víc než půl života spolu. Opravdu by byla schopná… někoho mít? Přejel si dlaní po obličeji a snažil se vybavit si poslední měsíce.
Telefon v kapse zavibroval. Automaticky ho vytáhl — zpráva od Tadeáše Pospíšila, starého kamaráda: „Tak co, přežil jsi ten večírek?“
Chvíli váhal, pak rychle napsal: „Tadeáši, jsi doma?“
Odpověď přišla skoro okamžitě: „Jo. Co se děje?“
„Asi se mi právě rozpadá manželství. Jsem doma a v předsíni jsou cizí pánské boty.“
Tři tečky blikaly skoro minutu. Pak: „Jsi si jistý? Nemůže to být něco starého?“
„Nikdy jsem je neviděl. A Veronika spí v jiném pokoji.“
„Neplaš se hned. Zkontroluj obývák, kuchyň. Třeba koupila nějaké boty a ty sis toho nevšiml.“
Milan se pomalu zvedl. Zkontrolovat. Ano, to dává smysl. Možná existuje nějaké rozumné vysvětlení.
Potichu přešel do kuchyně. Dokonalý pořádek. A pak si toho všiml. Na stole zbytky slavnostní večeře. Dvě skleničky, jedna s otiskem rtěnky. Druhá prázdná. Ve dřezu dva talíře.
Krev se mu rozbušila ve spáncích a nepříjemné tušení se v něm začalo rychle měnit v děsivou jistotu.