Tlak v jeho hlavě zesílil do nepříjemného pulzování. Takže je to skutečně pravda. Neseděla tu sama. Večeře byla pro dva.
Milan Kratochvíl otevřel lednici. Byla nacpaná až po okraj – krabičky se saláty, pečlivě nachystané obložené mísy, ovoce vyskládané s až přehnanou pečlivostí. Tolik práce. Tolik snahy. Připravovala to k výročí, na které on zcela zapomněl.
Dvířka chladničky zaklapla hlasitěji, než měl v úmyslu, a on se o ně zády opřel. Zavřel oči. Bože, jak mohl být tak zaslepený? Tak sobecký, bezohledný, necitlivý hlupák. Vždyť mu to připomínala. Jasně a s předstihem. Před týdnem u snídaně, úplně klidně: „Milane, příští týden máme důležité datum. Nezapomeneš, viď?“
A on, jako vždycky, mávl rukou. „Ale jistě že ne, mám to v hlavě.“ A v té samé vteřině to z jeho hlavy zmizelo. Stejně jako její včerejší telefonát do práce. Nezvedl ho – porada. Pak už jen firemní večírek, jeden přípitek za druhým, hluk, smích. Ani ho nenapadlo jí zavolat. Poslal jen strohou zprávu: „Přijdu pozdě, nečekej.“
Teď se vrátil do předsíně a znovu se zadíval na cizí boty. Přibližně jeho velikost. Ochozené, obyčejné. Komu patřily? Někomu z dávné minulosti? Kolega? Nebo někdo úplně nový?
A odešel ten člověk bez nich?
Telefon se znovu rozvibroval. Tadeáš Pospíšil.
„Tak co?“ ozval se bez okolků.
„Je to horší, než jsem čekal. Stůl byl nachystaný pro dva. A v dřezu jsou dva talíře.“
„Nemohla se stavit kamarádka? Dát si sklenku, popovídat si?“
„V pánských botách?“
„A nejsou ti povědomé? Co když přijel syn?“
„David Šimon je na služebce v Brně,“ povzdechl si Milan a promnul si kořen nosu. „A určitě by se ozval.“
„No… to nezní dobře.“
„Dnes máme výročí. Pětatřicet let. A já na to zapomněl. Zase.“
Na druhém konci bylo ticho. Pak Tadeáš tiše hvízdl.
„Ty jsi ale případ. Ona čekala, chystala se…“
„A nedočkala se,“ hrdlo se mu stáhlo hořkostí.
„Dobře. Nejdřív si ověř fakta. Podívej se do pokoje, kde spí. Je tam sama?“
„Nemám na to odvahu,“ přiznal Milan po krátké pauze. „Co když tam…“
„Jestli se bojíš, tak už tomu někde uvnitř věříš. Ale dokud se nepodíváš, nic nevíš.“
Pomalu zamířil ke dveřím hostinského pokoje. Srdce mu bušilo tak hlasitě, že měl pocit, že ho musí slyšet celý byt. Zastavil se, zhluboka se nadechl a opatrně stiskl kliku.
Spala sama. Schoulená do klubíčka, s rukama kolem polštáře – přesně takhle spávala pokaždé, když ji něco trápilo. Na nočním stolku ležela rozečtená kniha, brýle a malá lahvička s kapkami na srdce. Ty užívala roky, ale sahala po nich jen výjimečně. Takže se jí znovu přitížilo.
Dveře tiše zavřel. Nevzbudil ji. A hlavně – nikdo tam nebyl. Úleva se do něj vlila jen na okamžik. Hned nato se vrátily otázky. Boty. Talíře. Ten stůl.
Telefon znovu zapípal. „Tak co? Přistihl jsi je?“
„Je sama. Spí.“
„Tak vidíš. Takže nevěra to asi nebude. To je dobrá zpráva. Zkus přijít na to, kdo tu byl.“
Milan se sesunul do křesla v obýváku a zadíval se do tmavého okna. Kdo tu mohl být? A proč?
Vynořila se mu vzpomínka na rozhovor před pár lety. Jak mu Veronika Čermáková tiše, skoro smutně říkala: „Přestal sis mě všímat, Milánku. Pořád jen práce. Jsem tu pro tebe jak stín. Vařím, peru, žehlím… ale já jsem přece tvoje žena, ne hospodyně.“
Tehdy to odbyl. „Ale prosím tě, to jsou nesmysly.“ Jenže pravda byla jiná. Přestával vnímat její nálady, nové šaty, přání, drobné náznaky. Bral její přítomnost jako samozřejmost.
A teď tady seděl. S cizími botami v předsíni.
Ráno bylo šedivé a těžké. Milan seděl u kuchyňského stolu s hrnkem dávno vychladlé kávy, když zaslechl kroky.