Seděl u stolu s hrnkem kávy, která už dávno ztratila teplo i chuť, když z chodby zaslechl tiché kroky. Do kuchyně vešla Veronika Čermáková. Pohybovala se pomalu, téměř neslyšně. Oči měla zarudlé, jako by celou noc nespala, a na sobě domácí župan – ten, který jí Milan Kratochvíl koupil minulé Vánoce. Vlasy, prošedivělé víc, než si kdy připouštěl, měla pečlivě sepnuté do uzlu. I doma, i beze svědků dbala na to, aby působila upraveně. Jako by důstojnost byla poslední věcí, kterou si odmítala nechat vzít.
„Dobré ráno,“ ozval se Milan opatrně a snažil se zachytit její pohled.
Jen lehce přikývla, aniž by se na něj podívala, a zamířila rovnou ke sporáku.
„Udělal jsem kávu,“ dodal, trochu zbytečně.
„Pro sebe,“ odpověděla chladně. „Já potřebuji čaj. A kapky.“
Zvedl se od stolu. „Tak já ti ho připravím.“
„Ne,“ vyštěkla ostře. „To není nutné. Zvládnu to sama. Už pětatřicet let.“
Napustila vodu do konvice a postavila ji na plotnu. Ani tentokrát se na něj nepodívala. Mezi nimi se rozprostřelo ticho, hutné a studené, jako zeď. A ty cizí boty v předsíni byly jejími základy, pevně poskládanými z nedořečených pravd.
„Veroniko,“ prolomil Milan mlčení, protože už to nevydržel. „Musíme si promluvit.“
„O čem?“ otočila se k němu konečně. „O tom, že jsi zase zapomněl? Nebo o tom, že jsem na tebe včera čekala do deseti večer s prostřeným stolem, zatímco ty jsi měl důležitější věci než vlastní ženu?“
„Byl jsem na firemní akci,“ řekl tiše a sám slyšel, jak uboze to zní. „Loučili jsme se s Ladislavem Pražákem. Opravdu jsem si nevzpomněl, že… že je výročí.“
„Ne včera,“ opravila ho unaveně. „Dneska. Patnáctého června je dnes. Včera jsem chystala večeři proto, že jsem věděla, že dnes už si nevzpomeneš vůbec.“
Ztuhl. Takže ještě nebylo pozdě. Ještě pořád byl jejich den.
Instinktivně se podíval směrem k předsíni. Boty tam stále stály. A v žaludku se mu znovu rozlila těžká pachuť.
„Poslyš,“ snížil hlas, váhal, jak to vyslovit. „Ty… boty u dveří. Čí jsou?“
Veronika se na něj dlouze zadívala. V jejích očích se cosi mihlo – snad náznak ironie, možná úleva.
„Aha. Tak přece jen sis všiml,“ otočila se zpátky ke konvici, která už začínala syčet. „Takže úplně slepý nejsi.“
„Veroniko, co se děje? Komu patří?“
Nalila vroucí vodu do hrnku, ponořila sáček čaje a teprve pak se k němu znovu obrátila.
„A co myslíš?“ řekla klidně. „Za těch pětatřicet let jsem si snad nemohla najít… jiné zájmy?“
Milan ucítil, jak se mu stáhlo hrdlo.
„Tomu nevěřím,“ vydechl. „Nevěřím, že bys byla schopná…“
„Proč ne?“ skočila mu do řeči. „Ty jsi mě dokázal vymazat ze svého života na celé roky. Tak proč bych já nemohla najít někoho, kdo si mě všimne?“
Sesunul se zpátky na židli, nohy měl náhle slabé.
„Kdo to je?“ zeptal se tiše.
„A záleží na tom?“ pokrčila rameny. „Proč by mělo? Vzpomněl sis na mě až ve chvíli, kdy tě praštily do očí cizí boty. A předtím? Kolik let jsme žili vedle sebe, a ty ses díval skrz mě.“
Něco mu v hlavě cvaklo. Zadíval se na ni pozorněji. Nevypadala provinile. Spíš… pevně. Skoro vítězoslavně.
„Děláš to schválně?“ vyhrkl. „Chceš mě trápit? Já prostě nevěřím, že bys mě podvedla. Ty nejsi ten typ.“
„A jaký typ?“ zeptala se hořce. „Nenápadný? Pohodlný? Ten, co všechno vydrží a odpustí?“
„Věrný,“ řekl bez zaváhání. „A vážím si tě natolik, že nevěřím v nevěru.“
Veronika si povzdechla a posadila se naproti němu.
„Víš, čekala jsem na tebe včera,“ pronesla tiše. „A ty ses ani neozval.“
„Psál jsem ti,“ namítl nejistě.
„‚Přijdu pozdě, nečekej,‘“ zopakovala bez emocí.
Natáhl se k ní a vzal její ruku do své. Neucukla, ale ani mu stisk neopětovala.
„Promiň,“ řekl sotva slyšitelně. „Je mi to líto. Vím, že jsem selhal. Ale já…“