Když Klára Čermáková převzala byt po babičce, měla pocit, že tím je všechno vyřešeno. Že se život konečně srovnal do správných kolejí. Nebyl to žádný luxus v centru Prahy, dům měl svá léta a fasáda pamatovala lepší časy, ale uvnitř bylo teplo a klid. Zdi voněly dětstvím, kuchyň byla přesně ta, kde jí jako malé krájeli jablka na tenké měsíčky a vařili heřmánkový čaj, kdykoli ji bolelo v krku.
Pustila se do úprav. Nehonila se za módními trendy ani designovými katalogy, šlo jí o pocit domova. Nechala babiččiny hodiny, staré křeslo a také lampu s vyšisovaným stínidlem, které se odmítalo vyhodit stejně urputně jako vzpomínky, jež k němu patřily.
Její manžel Václav Tkadlec u všeho jen přikyvoval. Postával opřený o futra, přehazoval si z ruky do ruky plechovku piva a s lehkým úsměvem pronášel:
„Dělej si to po svým. Hlavně když bude studený pivo a poběží televize.“
Klára dlouho brala jeho tón jako nadsázku. Až postupně jí došlo, že to myslí vážně. Václav se skutečně do ničeho nemíchal. Do ničeho, co se týkalo jí.
Pak se do jejich každodennosti znovu vmísila Radka Moudrýová.
Tchyně.
Poprvé dorazila sotva týden po nastěhování. Bez ohlášení, bez koláče, zato s pronikavým parfémem a igelitkami, ve kterých cinkaly hrnce. Sotva vešla, ani si nesvlékla kabát, už se posadila ke kuchyňskému stolu.
„Tak co, děti moje,“ zahlásila rozverně. „Bytík… no… takovej útulnej. A kde máte televizi? Já jsem zvyklá na větší obrazovku.“
„Je v obýváku,“ odpověděla Klára a zatnula zuby.
„Aha, jasně. Všechno tak moderně po vašem. Jen záclony by to chtělo. A ten kobereček v předsíni… kdo tohle vybíral?“
„Já,“ řekla Klára pevně.
„No jo,“ mávla Radka rukou. „Hlavně aby se tu Václav cítil dobře. Že jo, synku?“
„Jo,“ zamumlal Václav, schovaný za dveřmi lednice.
Prvních šest měsíců Klára mlčela. Protože „je to jeho máma“. Protože „je sama“. A taky proto, že všichni kolem opakovali: „Prosím tě, Kláro, vždyť je už stará.“
Radce Moudrýové bylo třiašedesát. Po trzích běhala s energií závodního psa, milovala pocit, že má ve všem pravdu, a jednou větou dokázala člověku zvednout tlak do nebezpečných výšin.
„Napadlo mě,“ pronesla jednoho dne, „že bychom mohli udělat přestavbu. Václav potřebuje pracovnu. Je to chlap. Ne aby seděl v obýváku mezi těmi babiččinými krámy.“
Klára zbledla.
„To nejsou krámy. To jsou vzpomínky. A hlavně — je to můj byt.“
„Ale prosím tě,“ usmála se tchyně chladně. „Teď už je to byt rodinný. Václav je tvůj muž a já jeho matka. Tak si pojďme říct, jak to bude vyhovovat nám všem.“
„Nám?“ zopakovala Klára a v žaludku se jí zvedla nevolnost.
K rozhovoru s manželem došlo v noci. Václav opět mlčel.
„Ty si vážně myslíš, že tvoje matka má rozhodovat, co kde bude stát v tomhle bytě?“ zeptala se Klára.
„Ale no tak, Kláro,“ mávl rukou. „Ona to myslí dobře.“
„Pro koho?“
„Pro nás oba.“
„Ne. Tohle nejsem my. Tohle jsem já. Já tady vyrůstala. Babička to odkázala mně. Je to moje kuchyň, moje chodba i to pitomý křeslo, kterému říká ‚ošklivý kus socialismu‘.“
Václav se zvedl, odešel do koupelny a zabouchl za sebou dveře.
Další krok přišel v sobotu ráno. V podobě nové skříně.
„Radko, proč jste ji sem přivezla?“ zeptala se Klára, když sledovala dva stěhováky, jak tlačí skříň do obýváku a přitom odsouvají rodinnou knihovnu.
„Václav potřebuje místo na košile,“ pronesla tchyně suše. „Zařídila jsem to, aby to tu vypadalo normálně. Teď je to tu upřímně dost chudé. Samá babička.“
Klára sáhla po telefonu. Spustila nahrávání. Instinktivně.
„Tohle je můj byt. Nemáte právo sem cokoliv vozit bez mého souhlasu.“
„Ale no tak,“ zasmála se Radka. „Jakpak tvůj? Když jsi vdaná, je všechno společné. Máte snad předmanželskou smlouvu? Nemáte. Tak se nepřu.“
A kývla na stěhováky.
„Dejte to ke zdi. A ty knížky do pytlů. Syn je pak odveze na chatu. Nebo do sběru.“
Když Radka Moudrýová odešla, zůstal po ní sladký pach konvalinek, hučení v hlavě a dvě tašky kysaného zelí. Klára si sedla na parapet a rozplakala se.
Nebyl to hysterický pláč. Spíš tichý. Jako by se v ní něco přetrhlo a slzy prostě tekly, aniž by vydala hlásku.
Václav dorazil až navečer. Se sluchátky na uších, s žvýkačkou v puse.
„Proč se tváříš tak kysele?“ zeptal se.
Klára k němu vzhlédla.
„Zítra tu skříň odvez. A vrať knihy zpátky. Jinak odcházím.“
Václav pokrčil rameny.
„Neřeš to. Máma to myslela dobře. Ty všechno strašně hrotíš. Pořád bojuješ. Máš prostě povahu… vždyť sama víš.“
„Jakou?“ postavila se Klára. „Jakou povahu mám?“
„No… babiččinu. Tvrdou.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Já mám povahu. Ty nemáš páteř.“
Václav odešel. Tentokrát zabouchl dveře tak, že se třásla okna.
Druhý den si Klára našla právníka.
Bylo to jasné. Byt byl její. Dar od babičky, ještě před svatbou. Václav tu nebyl hlášený. Neinvestoval ani korunu. Ani hřebík.
Právník byl čilý, lehce plešatý, s knírem.
„Spíš byste potřebovala terapeuta,“ poznamenal. „Ale po právní stránce jste úplně v klidu. Klidně je všechny pošlete k šípku. Nebo sepíšeme výzvu. Jak chcete.“
Klára se usmála. Poprvé po mnoha dnech.
Radka Moudrýová se objevila znovu za dva dny. S klíči v ruce.
Klára se na ni dívala stejně, jako se člověk dívá na švába na sněhobílém ubruse.
„A ty dneska nepracuješ?“ zeptala se tchyně a zouvala si boty.
„Mám směnu večer.“
„Tak to máš čas něco udělat. Přinesla jsem nákup. A v rohu je prach, všimla sis? Úplně zanedbaná domácnost. Václav si stěžuje.“
Klára beze slova odešla do pokoje. Vytáhla krabici s nápisem „Klíče“. Vzala z ní svazek kopií a mlčky je položila na stůl.
„Co to má znamenat?“ zpozorněla Radka.
A v místnosti se rozhostilo napjaté ticho, které jasně naznačovalo, že tohle je teprve začátek dalšího střetu.