Částka se po škrtání smrskla skoro o dvacet tisíc korun.
„Tak, a teď to klidně podepiš,“ pronesl Kryštof a jedním tahem pera přeškrtl sporné řádky. „Bez těchhle položek. Beze strachu. Nikdo ti nesmí vnucovat příplatky, když s nimi nesouhlasíš.“
Mluvil klidně, věcně, s jistotou člověka, který se v číslech a paragrafech pohybuje denně. Přesto k ní každou chvíli zvedl oči – stejně jako kdysi na gymnáziu, kdy si vždycky ověřoval, jestli jí jeho přítomnost není nepříjemná.
Po třetím šálku kávy se tabulky a kolonky odsunuly stranou a řeč se přirozeně stočila jinam.
„Rodina?“ zeptala se Klára a zavřela zápisník. „Manželka, děti?“
„Bylo to,“ pousmál se. „Rozvedení už dva roky. Bez bitev, bez scén. Prostě únava na obou stranách. A co ty?“
„Taky po rozvodu,“ odpověděla po krátké pauze. „Čerstvě. A rozhodně to nebylo bez ztrát.“
„Všiml jsem si v domě oznámení o soudním jednání,“ nadhodil opatrně. „Stejné příjmení… To byl opravdu Václav?“
Přikývla.
„Už je to za mnou,“ dodala. „Ale jedna věc pořád visí ve vzduchu. Tchyně.“
„Nevyřešený účet,“ zopakoval Kryštof a sroloval výkres do trubky, kterou si přiložil k očím jako dalekohled. „Pozor, na obzoru nepřítel!“
Klára se rozesmála tak upřímně, až baristovi u pultu vypadla lžička z ruky.
—
Návrat nečekané návštěvy
Uplynul týden. Klára právě doma dokončovala pracovní zprávu, když se z chodby ozvalo naléhavé zaklepání.
„Expresní zásilka!“ zaznělo za dveřmi.
Otevřela – a zůstala stát. Na prahu stála Radka Moudrýová v kabátu barvy hořké čokolády, v rukou těžkou krabici. Za ní Václav, shrbený, nervózně žmoulal čepici, oči zarudlé.
„Co si přejete?“ zeptala se Klára bez pozdravu.
„My…“ začala Radka a postavila krabici na zem. „Jsou to Václavovy věci. Zůstaly u mě. Odnes si je, nemám je kam dát.“
„Dobrý večer,“ odpověděla chladně Klára. „Na to existují přepravní služby.“
„Nebuď chytrá,“ mávla rukou tchyně a vešla dovnitř, jako by byt patřil jí. „Nepřišla jsem kvůli krabici.“
„Zastavte!“ zkusila jí Klára zatarasit cestu.
Václav mlčel, jako by ztratil řeč. Radka si mezitím prohlížela chodbu a znechuceně si odfrkla.
„Všechno při starém. Ošuntělé. Rozhodla jsem se takhle: prodám svůj dvoupokoják a koupím si garsonku blíž k vám. Jsem sama, důchod sotva stačí, hypotéka mě nehřeje. Kdo mi pomůže, když ne vlastní syn? Vždyť jste rodina.“
„Už nejsme,“ řekla Klára pevně. „A váš byt je vaše starost.“
„Starost?“ Radce ztvrdl pohled. „Nezapomeň, že jsem svědek. Můžu podat dovolání. Dokážu, že Václav se na rekonstrukci podílel. Soud se může znovu otevřít.“
Klára k ní přistoupila blíž, až se bokem dotkla krabice.
„Ještě jednou,“ řekla klidně. „Nevložil ani korunu. A soud to potvrdil.“
„Najdu nové doklady!“ zvýšila hlas Radka. „Z banky si vyžádám výpisy za všechna léta!“
Václav ji chytil za loket. „Mami, dost. Je konec.“
„Mlč!“ okřikla ho. „Vyhodila tě na ulici!“
Klára se pomalu nadechla, vytáhla telefon a zapnula nahrávání.
„Prosím, pokračujte,“ vyzvala ji klidným hlasem.
Radka ztuhla, když si všimla červené tečky na displeji. Otevřela ústa – a v tu chvíli zazvonil domovní zvonek.
Z interkomu se ozval Kryštofův hlas:
„Kláro, jsem tady. Mám jít nahoru?“
„Ano,“ odpověděla, aniž by spustila oči z tchyně.
Za okamžik stál Kryštof ve dveřích, ještě v pracovní bundě, metr zavěšený u pasu.
„Dobrý večer,“ přikývl. „Něco se děje?“
„Ano,“ otočila se k němu Klára. „Tihle lidé mi vyhrožují novým soudem.“
Kryštof pozvedl obočí.
„Opakované řízení v již uzavřené věci?“ řekl suše. „Občanský soudní řád, paragraf sto třicet čtyři. Návrh se bez projednání zamítá.“
Radka couvla. „A vy jste kdo?“
„Rozpočtář a konzultant pro technicko-právní spory,“ odpověděl klidně. „A dlouholetý přítel paní majitelky.“
„No a?“ vypravil ze sebe Václav.
„No to, že jste svou matku zatáhl do něčeho, co nemá šanci,“ sundal Kryštof rukavice. „Rozsudek existuje, lhůty vypršely. Jakýkoli další papír je bezcenný.“
Ticho zhoustlo. Radka popadla krabici a vrazila ji Václavovi do náruče.
„Jdeme,“ rozhodla. „Tyhle metry za to nestojí.“
„Mami…“
„Jdeme!“
Dveře se zavřely.
—
Klid po bouři
Klára zůstala stát bez hnutí. Kryštof k ní přišel a jemně jí stiskl ruku.
„Jsi silnější, než si myslíš.“
„Jen už nechci být pořád silná,“ vydechla.
„Nemusíš,“ pousmál se. „Občas se dá opřít o někoho jiného. Třeba o mě. Mám i pomyslný certifikát.“
Zasmála se. Poprvé po dlouhé době bez trpkosti.
„Dáš si čaj?“ zeptala se tiše.
„Jedině s perníčky,“ odpověděl.
„To je samozřejmost.“
—
Poslední metr
Na jaře, když topení definitivně vychladlo, vynesli Klára s Kryštofem tmavou krabici z chodby ke kontejnerům. Uvnitř nic důležitého: pár triček, staré noviny a ten ovladač bez baterií.
Kryštof ho hodil do popelnice.
„Jeden zbytečný metr pryč,“ poznamenal.
Klára se zadívala na dům, na své okno s květinou aloe, která přežila všechny zvraty.
„A jeden potřebný navíc,“ dodala a stiskla mu ruku.
V bytě právě odbily staré hodiny sedm. Tik. Tak. Hotovo.
Venku voněl květen novými začátky. A uvnitř se usadil pocit, kvůli kterému lidé kupují byty, vedou soudy a bojují o každý metr čtvereční: pocit domova.
Klářin byt už nebyl bojištěm. Stal se startovní čárou. Pro kapitolu, kterou tentokrát napíšou bez cizích hrnců – a rozhodně bez plastových skříní.
Konec.