„To jsou klíče. Ty vaše. Vraťte mi je. Jinak nechám vyměnit zámky.“
Radka Moudrýová ztuhla. „Na to nemáš právo!“
„Mám,“ odpověděla Klára klidně. „Ten byt je můj.“
„Ale Václav tady bydlí! Je to můj syn!“
„Vy ale nejste moje rodina.“
V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel Václav Tkadlec.
„Co se tu zase děje?“ rozhlédl se nejistě.
Klára se na něj podívala bez stopy emocí. „Václave, odpověz mi jednoduše. Stěhuješ se k mámě? Nebo se máma stěhuje k tobě?“
Zaváhal, přešlápl z nohy na nohu. „No… vždyť víš… Klár… ona je sama…“
Přikývla, jako by čekala přesně tuhle odpověď. „Dobře. Stačí.“
Odešla do ložnice. Za deset minut se vrátila s kufrem.
„Co to má znamenat?“ vyhrkla Radka.
„Že odjíždíš. Dnes. A bez scén. Jinak volám policii.“
Radka se prudce postavila. „Myslíš si, že tě někdo bude litovat? Jsi obyčejná mrcha!“
Klára se ani nepohnula. „Já jsem majitelka. Vy jste návštěva.“ Natáhla ruku k domovnímu telefonu. „Máte pět minut. Pak to řeším oficiální cestou.“
V kuchyni zůstaly tikat staré hodiny po babičce. V tom tichu zněly nepřirozeně hlasitě.
Klára stála u okna a poprvé po dlouhé době cítila něco, co už skoro zapomněla poznat: klid. Byla doma.
Ve svém bytě. Bez cizích pachů, bez igelitek s kysaným zelím, bez nevyžádaných rad a soudů.
Jen se svým dechem. Se svým prostorem.
Se svým právem – prostě být.
Dva týdny poté, co Václav odešel, se na chodbě někdo dobýval do poštovní schránky.
Klára seděla v kuchyni, loupala mandarinku a poslouchala kovové rány. Pak otevřela dveře. Před ní stála Radka Moudrýová.
„Proč se hrabete v mé schránce?“ zeptala se ostře.
„Nevěděla jsem, že je tvoje,“ odpověděla tchyně ledovým klidem. „Přišel mi dopis. Od Václava. Na starou adresu. Vždyť tu bydlel.“
„Jste v pořádku?“ vyletělo z Kláry.
„Nemluv takhle se staršími,“ odsekla Radka. „Mám právo si tady poštu vyzvednout.“
„Jen pokud tu máte trvalé bydliště. A to nemáte. Naštěstí.“
Radka se otočila ke dveřím. Pohledem sjela nový, pevný zámek.
„Takže jsi je vyměnila. No dobře. Pamatuj si, děvče – kdo mění zámky, skončí sám.“
„A kdo si cpe cizí byt plastovým nábytkem a hrnci, o které nikdo nestál, ten pak žije v krabici,“ odsekla Klára.
Ještě ten den jí zavolala notářka. Mluvila tiše, hlas měla uklidňující, skoro lékařský.
„Paní Čermáková, byla jste jediná dědička, ano? Podle závěti?“
„Ano. Proč?“
„Obdrželi jsme návrh na napadení dědictví. Ze strany bývalého manžela. Václava Tkadlce. Podal žádost o uznání práva užívání nemovitosti.“
Kláře málem vypadl telefon z ruky. „Vždyť tam není přihlášený! A byt jsem zdědila ještě před svatbou!“
„To víme. Přesto podal žalobu. Tvrdí, že v bytě dlouhodobě žil, podílel se na chodu domácnosti, má svědky, že údajně přispíval. Snaží se to prezentovat jako společně nabytý majetek.“
„On… promiňte… co kouří?“
„To už je na vašem posouzení. Doporučuji právníka. Okamžitě.“
Nemohla tomu uvěřit. Václav, věčně nerozhodný, celý život splývající s okolím, najednou vytáhl právní nůž?
Ano. Dokázal to.
Když přišla k soudu – zatím jen na předběžné jednání – ani se na ni nepodíval. Stál vedle hubené ženy s brýlemi. Jeho advokátky.
„To myslíš vážně?“ zastavila ho Klára na schodech.
„A co mám dělat?“ pokrčil rameny. „Nemám kde bydlet. Tady jsem žil. Dlouho. Roky.“
„Jedl jsi. Ležel jsi na gauči. Nosil pivo a rozházené ponožky. To je celé.“
„Soudce to může vidět jinak,“ řekl chladně. „Taky mám práva.“
„Jaká?“
„Nenechám tě mě vyhodit na ulici. Dal jsem ti pět let života.“
Klára se rozesmála. „Dal? Ty? Ty jsi kdy komu něco dal? Kromě vybitých baterek z ovladače?“
Zamračil se, ale mlčel.
Večer zavolala kamarádce Růženě Králové. Růžena byla žena výrazná, hlučná a zkušená. Třikrát rozvedená. Manželé: policista, dělník a účetní. Vždycky bouřlivě.
„Takže on tě žaluje?“ zopakovala a vytáhla z kabelky láhev bílého.
„Jo. Záští.“
„Ale kdepak. Takoví to nedělají ze zlosti. Dělají to z chamtivosti. Došlo mu, že je v háji, a chce z tebe ještě něco vyždímat. Máš právníka?“
„Zatím ne.“
„Jednoho znám. Vymlátil mi alimenty i ze Sergeje, chápeš? A ten utekl skoro do lesa.“
Za tři dny seděla Klára u stolu s advokátem. Muž s knírem, v těžkém kabátu, hlasem, jako by celý život bojoval se soudy osobně.
„Bude to nepříjemné,“ řekl bez obalu. „Podal žalobu na uznání faktického rodinného soužití v té nemovitosti. Soud může přihlédnout k jeho účasti – opravy, platby, společné nákupy.“
„Ale on nic nedělal.“
„Tak to budeme muset prokázat.“
„A když přivede matku?“
„Přivede. A bude tvrdit, že syn všechno táhl sám a vy jste jen poroučela. Znám ten typ.“
„Mám fotky, kde se jen válí na gauči.“
„Ještě lepší budou účtenky. A svědci. Sousedé, kamarádky.“
Klára přikývla. „Mám. A navíc mám… nahrávku.“
„Jakou?“
„Kde jeho máma říká, že to je“