Zůstala stát kousek stranou a zpoza dveří pozorovala, jak se děti s vážností dospělých starají o „nemocného“ tatínka. Musela se pousmát, dojalo ji to víc, než by si chtěla přiznat.
Patrik vstával do práce vždycky ještě za šera. Dřív, před tím slavným „slavnostním“ dnem na matrice, Klára automaticky vyskočila z postele, aby mu připravila snídani. Teď spala dál. Skoro bývalý manžel si musel poradit sám. Jenže vařit jen pro sebe mu připadalo prázdné, a tak počítal aspoň s dětmi… a potichu i s „paní odvedle“, jak si ji v duchu pojmenoval.
Když byl ještě manžel, měl pocit, že večeře i vyžehlená košile jsou samozřejmost. Teď se učil ptát. A hlavně děkovat.
„Děkuju, Kláro. Nezašla bys se mnou někdy do kavárny?“
„Ve středu večer mám čas,“ odpověděla klidně.
Ta pauza, kterou si oba dali, zabrala. Domem se znovu roztočil kolotoč rodinného provozu. Po pár týdnech už se po návratu z práce ozývalo známé mužské zabručení: „Kláro, mám hlad, jsem úplně vyřízený.“ A Patrik si znovu s nebezpečnou jistotou pomyslel, že je to stejné jako dřív – že nikam neodejde, že je jeho.
Všechno se tedy vrátilo do starých kolejí. Bez lehkosti, bez něhy, bez jiskry. A právě proto to zase směřovalo ke stejnému konci. Když Klára vyplakala poslední zbytky naděje, které si nesla z první nepovedené snahy o rozchod, ztvrdla v rozhodnutí.
„Dost. Tehdy jsme to přece vyřešili správně. Nic se nezměnilo. Proč spolu vlastně ještě žijeme? Kvůli dětem? Ty už nejsou malé…“
V tu chvíli bylo jasné, že tentokrát už se před pravdou schovávat nebude.