Veronika pokračovala klidným tónem, že podle některých odborníků se děti naopak stříhají až po prvním roce, a hlavně že to není žádná povinnost. Existují rodiny, které podobným pověrám nepřikládají význam, a jejich děti jsou naprosto v pořádku.
Irena Zelenýová však zjevně ztrácela trpělivost. Rozčilovala se, mávala rukama a nenechala Veroniku domluvit. Připomínala, že ji samotnou, jejího syna i Daniela kdysi bez řečí ostříhali, a nikomu se nic nestalo. Nechápala, proč by mělo být tak složité vzít dítě ke kadeřnici, nebo si dokonce pořídit strojek a udělat to doma během pár minut.
Veronika v duchu doufala, že se tchyně nakonec uklidní a přestane se do vzhledu malé Amálie vměšovat. Přesto ji nepříjemný pocit neopouštěl. Měla dojem, že Irena něco plánuje, a její vnitřní hlas ji varoval, že to nemusí dopadnout dobře. A tentokrát se intuice nemýlila.
Blížily se narozeniny Veroničiny maminky a ona chtěla vypadat upraveně. Objednala se proto ke kadeřnici na barvení vlasů a rovnou i na manikúru. Oslava měla proběhnout v neděli, a tak v sobotu ráno zavolala tchyni.
Pozdravila ji a opatrně se zeptala, zda má ten den volno. Irena odpověděla, že v zásadě ano, a zajímalo ji proč. Veronika ji požádala, jestli by mohla na pár hodin pohlídat Amálii, protože má domluvené úpravy v salonu. Tchyně si neodpustila jízlivou poznámku, zda se konečně rozhodla dát na její rady a začít se o sebe starat.
Veronika dělala, že ironii přeslechla, a věcně dodala, že s sebou přiveze veškeré jídlo pro malou, takže se tchyně nemusí o nic starat. Pokud by chtěla, může s Amálií vyrazit ven, a kočárek klidně přiveze také.
Irena nakonec souhlasila, ovšem s podmínkou. Veronika jí za hlídání pomůže uklidit byt, protože prý celý předchozí den proležela s bolestí hlavy a nebyla schopná nic udělat. Veronika bez váhání přikývla a dohodu přijala.
Dcerku k tchyni odvezla, předala několik pokynů a odjela do kadeřnictví. Sotva se usadila do křesla, sevřel se jí žaludek. Přepadla ji zvláštní úzkost, jejíž příčinu nedokázala pojmenovat.
Během pauz několikrát volala Ireně, která ji pokaždé uklidňovala, že je všechno v naprostém pořádku. Amálie prý snědla oběd, hraje si a možná později vyrazí na procházku.
Pocit neklidu se však stupňoval, a tak Veronika zavolala Danielovi. Požádala ho, jestli by se nemohl na chvíli uvolnit z práce. Daniel odpověděl, že má zrovna klid a ptal se, co se děje. Veronika mu vysvětlila, že je v salonu, Amálie je u jeho matky a jí samotné je podivně úzko. Poprosila ho, aby se u Ireny zastavil.
Daniel se zasmál a snažil se ji uklidnit tím, že je to jen tím, že s dcerou ještě nikdy nebyla tak dlouho oddělená. Veronika připustila, že to může být pravda, ale stejně ho prosila, aby tam zajel. Nedokázala se soustředit ani uklidnit.
Daniel slíbil, že za matkou zajede a potom se ozve. Uplynula však téměř hodina a telefon zůstal tichý. Veronika proto znovu vytočila jeho číslo sama.