Daniel Kratochvíl hovor dlouho nezvedal. Když se konečně ozval, Veronika Moravecová už sotva držela nervy na uzdě.
„Proč jsi se neozval?“ vyjela na něj bez pozdravu. „Neříkej mi, že jsi tam vůbec nebyl!“
„Byl,“ odpověděl Daniel zvláštně utlumeným hlasem. V tom okamžiku Veroniku zamrazilo až v zádech.
„Tak mluv. Co se stalo? Řekni to hned!“
„Veru, hlavně se prosím nerozčiluj. Opravdu se nic hrozného nestalo. Máma… ostříhala Amálku.“
Veronice se stáhl žaludek. Přesně toho se obávala. Věděla to.
„Na krátko?“ vyhrkla bez váhání.
„No… úplně. Dohola,“ připustil Daniel. „Ale víš co? Vypadá to docela hezky.“
Veronika už dál neposlouchala. Manikúru okamžitě zrušila, sotva jí kadeřnice sundala barvu z vlasů, ani se pořádně nepodívala do zrcadla. Popadla kabelku a rozjela se rovnou k Ireně Zelenýové. V hlavě se jí mezitím zformoval jasný plán. Chování tchyně tentokrát rozhodně nehodlala přejít mlčením.
Irena Zelenýová zářila spokojeností. V náručí držela holohlavou vnučku a s blaženým úsměvem ji pohupovala.
„No vidíš, zlatíčko, teď ti narostou silné a zdravé vlásky, po babičce,“ rozplývala se. „Budeš mít cop až do pasu, viď, krasavice.“
Veronika scénu nepřerušila výbuchem ani křikem. Naopak, mile se usmála a klidně pronesla: „Nezlobte se, můžu se pustit do úklidu? Času moc nemám, doma mě čeká ještě spousta práce.“
Takhle Irena rozhodně nereagovat nečekala. Samolibý výraz jí zmizel z tváře. Počítala se scénou, s výčitkami, možná i se slzami. Místo toho před ní stála vyrovnaná, až podezřele klidná snacha.
Veronika si zul boty a zamířila rovnou do kuchyně. Přehodila si přes hlavu zástěru a otevřela zásuvku s příbory. Do ruky vzala těžký nůž.
„Japonský,“ problesklo jí hlavou. „Ostrý. To se hodí.“
Nahlas zavolala: „Paní Ireno, mohla byste na chvilku? Čím tady obvykle utíráte pracovní desku?“
Irena předala Amálku synovi a přišla. Jakmile se otočila zády, Veronika jí sevřela vlasy v pěsti a prudce zatáhla. Než se tchyně vzpamatovala a stačila se vytrhnout, cop dopadl na podlahu.
„Musím říct, že vám to sluší,“ procedila Veronika jízlivě a hodila ustřižené vlasy k jejím nohám. „Na oslavě narozenin budete nepřehlédnutelná. Úklid už zvládnete sama, já pospíchám.“
Irena Zelenýová spustila hysterický křik. Na rámus přiběhl Daniel a měl co dělat, aby obě rozzuřené ženy od sebe odtrhl.
„Ať už sem nikdy nevkročíš!“ ječela tchyně.
„Toho se bát nemusíte,“ odsekla Veronika, vzala Amálku do náruče a odešla.
Daniel se na manželku nezlobil. Postavil se na její stranu. Irena Zelenýová si však k Veronice vypěstovala hlubokou zášť a jejich vztahy tím definitivně skončily. Vlasy malé Amálie časem znovu dorostly – byly kaštanové a úplně rovné.