Bez jakéhokoli zaklepání se do bytu vřítila tchyně a hlasitě vykřikla:
— Zakazuju ti tam jet!
V ruce svírala vytištěné potvrzení o jejich rezervované dovolené a celé její vystoupení působilo jako neřízený výbuch. Miroslava Matoušeková doslova vpadla do bytu svého syna, aniž by se obtěžovala dát najevo elementární respekt. Hlas se jí chvěl potlačovaným vztekem a oči jí planuly.
Andrea Švecová zůstala stát jako přimražená. V ruce držela hrnec, který právě sundala ze sporáku, a nevěřila vlastním očím. Uprostřed kuchyně stála tchyně v drahém kožichu, svírala papír a tvář měla zkřivenou zlostí.
Daniel Červený okamžitě vyskočil od stolu, kde ještě před chvílí v klidu obědval se svou ženou.
— Mami, co se děje? O čem to mluvíš?
Miroslava bez dalšího slova mrštila papírem na stůl. Byl to výtisk z cestovní kanceláře — potvrzení zájezdu do Turecka pro dvě osoby.
— Tohle se děje! — vyštěkla. — Sousedka Renata Urbanová tě viděla, jak jdeš do cestovky! A udělala dobře, že mi to hned řekla. Jak sis to vůbec mohla dovolit?
Andrea opatrně odložila hrnec na plotnu a otočila se k ní čelem.
— Paní Matoušeková, my s Danielem tu dovolenou plánujeme už půl roku. V čem je problém?
Tchyně se na ni ani nepodívala. Pohledem dál propalovala vlastního syna.
— Problém je v tom, že se můj jediný syn chystá nechat matku samotnou na celé dva týdny! Nestačí, že už spolu nebydlíte, vy ještě odjedete kdovíkam!
— Mami, je to jen dovolená — snažil se Daniel situaci uklidnit. — Za čtrnáct dní jsme zpátky.
— A co když se mi něco stane? — Miroslava si teatrálně přitiskla ruku k hrudi. — Je mi osmašedesát, skáče mi tlak, bolí mě klouby! A vy se budete válet někde na pláži, zatímco já tady budu úplně sama…
Andrea cítila, jak se v ní zvedá dobře známé podráždění. Za tři roky manželství byla svědkem už desítek podobných „zdravotních krizí“, které se pokaždé objevily ve chvíli, kdy si s Danielem dovolili naplánovat něco bez její účasti.
— Máte telefon — odpověděla klidně. — Kdyby se cokoliv stalo, můžete kdykoli zavolat.
Miroslava na ni konečně pohlédla. Pohled byl chladný a plný opovržení.
— S tebou se nebavím! To všechno je tvoje vina! Před tebou můj syn nikdy nikam nejezdil beze mě!
— Předtím bylo vašemu synovi pětadvacet — opáčila Andrea. — Teď je mu dvaatřicet. Lidé dospívají, zakládají rodiny a jezdí na dovolené.
— Mě nebudeš poučovat o životě! — skočila jí do řeči Miroslava. — Vychovala jsem ho sama, bez manžela! Obětovala jsem mu celý život! A teď se objeví nějaká… — významně po ní střelila pohledem — která mi ho bere!
Daniel si stoupl mezi ně a snažil se spor zmírnit.
— Mami, nikdo nikomu nikoho nebere. Chceme si jen odpočinout. Je to naše první společná dovolená po třech letech.
— Odpočívat se dá i tady! — odsekla. — Třeba na chatě. Já bych tam klidně jela s vámi, nadechla se čerstvého vzduchu…
Andrea protočila oči. Chata byla kapitola sama pro sebe. Každý víkend tam museli povinně jezdit pomáhat — zahrada, opravy, úklid. A pokaždé si Miroslava našla něco, čím Andreu shodila: špatně vypletý záhon, mdlý oběd, nedokonale umyté nádobí.
— Zájezd je zaplacený — řekl Daniel pevně. — Rušit ho nebudeme.
Miroslava rozhodila rukama.
— Zaplacený? A mě se nikdo neptal? Vlastní matky?
— A co jako? — Andrea už to nevydržela. — Máme si žádat o svolení ke každému kroku? Jsme dospělí lidé!
— Danieli! — ignorovala ji tchyně demonstrativně. — Tohle jí dovolíš? Aby se mnou takhle mluvila?
Daniel bezradně přejížděl pohledem mezi matkou a manželkou.
— Mami, Andrea má pravdu. Máme právo jet na dovolenou…
— Právo! — ušklíbla se Miroslava. — A povinnosti vůči matce nic? Nebo ti tahle žena — ukázala na Andreu — úplně pomotala hlavu?
Andrea sevřela ruce v pěst a cítila, jak v ní vře hněv, který už se nedal dál potlačovat.