…a ty… kvůli nějaké cizí ženské…
— Andrea není žádná cizí — skočil jí Daniel pevně do řeči. — Je to moje manželka. A pokud tohle nejsi schopná přijmout, pak… je mi to líto.
Miroslava Matoušeková neodpověděla. Beze slova se otočila a zamířila ke dveřím. Na prahu se však ještě jednou zastavila a pomalu se ohlédla.
— Budeš toho litovat, Danieli. Až tě opustí — protože opustí, uvidíš — tak za mnou nechoď a nežádej útěchu!
Dveře se s ohlušujícím rámusem zabouchly.
Daniel s Andreou zůstali stát uprostřed kuchyně. Čas se na několik okamžiků zastavil, oba mlčeli a snažili se vstřebat, co se právě odehrálo.
— Děkuju — pronesla Andrea tiše po chvíli.
Daniel ji objal a pevně si ji přitiskl k sobě.
— Promiň, že jsem to řešil až teď. Jenže… pořád je to moje máma.
— Chápu to — Andrea mu položila hlavu na rameno. — Jen jsem už začínala mít pocit, že se mě nikdy nezastaneš.
— Vždycky jsem stál na tvé straně. Jen jsem… měl strach, že jí ublížím. Vychovala mě sama, obětovala toho tolik…
— To ale neznamená, že má právo řídit tvůj život — odpověděla klidně Andrea. — Máš právo na vlastní rodinu. A na vlastní volby.
Daniel přikývl.
— Možná to takhle muselo být. Nemůžu žít pořád podle jejích pravidel.
Následující dny plynuly nezvykle tiše. Miroslava Matoušeková se neozvala — což bylo naprosto neobvyklé. Jindy volala i několikrát denně, aby měla přehled o každém synově kroku.
— Neměl bych jí zavolat? — nadhodil Daniel třetí den. — Co když se jí něco stalo?
Andrea zavrtěla hlavou.
— To je nátlak, Danieli. Čeká, že to nevydržíš a poběžíš se omlouvat.
— Ale co když je nemocná?
— Kdyby byla, už by ti volala po desáté, aby si postěžovala — odpověděla věcně Andrea. — Tvoje máma není typ, který by trpěl potichu.
A měla pravdu. Pátý den se Miroslava sice nepřihlásila osobně, ale ozvala se Alena Blažeková.
— Danielku, co se u vás stalo? — ptala se ustaraně. — Mirka je úplně na dně, celý den brečí!
— Teto Aleno, tuhle situaci si způsobila sama — odpověděl Daniel unaveně. — Postavila mě před volbu: buď ona, nebo moje žena. Co jsem měl dělat?
— No… možná to šlo podat jemněji… Vždyť tě vychovala úplně sama.
— Jsem jí za to vděčný. Ale to přece neznamená, že se celý život budu řídit jejími rozkazy.
Alena si povzdechla.
— Ona to nedělá ze zlé vůle. Jen se bojí, že tě ztratí. Jsi její jediné dítě.
— Neztratí mě. Ale musí přijmout, že mám manželku. A že si zaslouží respekt.
— Promluvím si s ní — slíbila Alena. — Ty si ale také rozmysli, jestli by nebylo dobré se usmířit. Pořád je to tvoje máma…
Po ukončení hovoru Daniel dlouho mlčky seděl.
— Neměl bych udělat první krok já? — zeptal se Andrey.
— A co by se tím změnilo? — opáčila. — Ty se omluvíš, ona bude dělat, že odpouští, a pak to celé pojede znovu. Zase nás bude kontrolovat, mě shazovat a tebe tahat za city.
— Jenže… je to moje máma.
— Nechci, abys ji zavrhl — řekla Andrea klidně. — Chci jen, aby se ke mně chovala slušně. Je to tak přehnaný požadavek?
Daniel zavrtěl hlavou.
— Není. Máš pravdu. Kdybychom teď ustoupili, nic by se nezměnilo.
Uplynul další týden. Do odjezdu na dovolenou zbývaly tři dny a Daniel s Andreou právě balili kufry. Poprvé po dlouhé době měli pocit, že se nadechli — bez neustálého dohledu a zásahů tchyně.
A vtom zazvonil zvonek.
Ve dveřích stála Miroslava Matoušeková. Ne však ta sebejistá, bojovná žena, jakou znali, ale zlomená a unavená postava, která náhle působila mnohem starší.
— Můžu jít dál? — zeptala se tiše.
Daniel váhavě ustoupil stranou. Andrea vyšla z ložnice a zarazila se, když tchyni spatřila.
— Já… potřebovala bych si promluvit — řekla Miroslava a v jejím hlase poprvé chyběla tvrdost. — S vámi oběma.
Přesunuli se do obýváku. Miroslava Matoušeková se posadila do křesla a nervózně si sepjala prsty.