Seděla v křesle, ruce složené na kolenou, a chvíli hledala slova.
— Poslední dny jsem hodně přemýšlela — začala nakonec. — Mluvila jsem s Alenou… a taky s pár dalšími lidmi. A došlo mi, že jsem se mýlila.
Andrea s Danielem si vyměnili překvapené pohledy. Takový úvod nečekal ani jeden z nich.
— Pravda je, že jsem se bála — pokračovala Miroslava Matoušeková a hlas se jí lehce třásl. — Bávala jsem se, že o syna přijdu. Je jediný, celý život jsem ho chránila, obětovala se mu… A když ses objevila ty, Andreo, zalekl mě pocit, že už pro mě nebude místo.
— Mami, nikdy bys nebyla odstrčená — ozval se Daniel tiše.
— Teď už to chápu. Ale tehdy jsem měla strach. Připadala jsem si, jako bys odcházel ode mě. A tak jsem začala bojovat. Útočit. Byla to hloupost, viď?
Hořce se pousmála.
— Víš, mám kamarádku Sofii — obrátila se znovu k oběma. — Její syn se také oženil. Neustále mi opakovala, že se nemám vměšovat do života mladých. Já ji ale neposlouchala. Považovala jsem ji za chladnou matku. A přitom byla jen moudrá. Se snachou vychází skvěle, vnoučata ji zbožňují…
Pak se Miroslava zadívala přímo na Andreu.
— Odpusť mi. Chovala jsem se strašně. Oslovovala jsem tě ponižujícím způsobem, shazovala tě, ubližovala ti… Stydím se za to.
Andrea na okamžik ztratila řeč. Po třech letech napětí bylo těžké uvěřit, že slyší taková slova.
— Já… dokážu pochopit, co jste cítila — řekla opatrně. — Asi bych se na vašem místě bála taky.
— Ne, neomlouvej mě. Vina je na mé straně. A chci tě i Daniela požádat o odpuštění. Jestli mi dáte šanci, budu se snažit být jiná.
— Samozřejmě, mami — Daniel vstal a pevně ji objal. — Jsme rodina. Všichni.
Rozplakala se a přitiskla se k němu.
— Tolik jsem se bála, že tě ztratím…
— Nikdo nikoho neztratil — přidala se Andrea, vstala a nejistě položila ruku Miroslavě na rameno. — Jen jsme potřebovali čas, abychom našli rovnováhu.
Miroslava k ní zvedla uslzené oči.
— Jsi hodná žena, Andreo. Jsem ráda, že tě má můj syn po boku. Opravdu ráda.
Seděli pak spolu dlouhé hodiny, popíjeli čaj a mluvili. Poprvé po třech letech bez výčitek a bez ostrých slov.
— A co se týče dovolené — nadhodila Miroslava později. — Klidně jeďte. Odpočinek si zasloužíte. Já se o byt postarám. Květiny zaliju, všechno pohlídám.
— Děkujeme, mami — usmál se Daniel.
— A ještě něco — dodala a vytáhla z kabelky obálku. — To je pro vás. Na cestu.
— To není nutné… — začal Daniel, ale zarazila ho zdvižená ruka.
— Je. Berte to jako omluvu. A taky jako svatební dar. I když trochu opožděný.
Uvnitř bylo padesát tisíc korun.
— Paní Matoušková, to je moc — protestovala Andrea.
— Není. Už jste mi splatili víc než dost. A já chci, abychom začali znovu, bez dluhů a bez stínů minulosti.
Když tchyně odešla, zůstali Andrea s Danielem dlouho objatí na pohovce.
— Nemůžu uvěřit, že se to opravdu stalo — vydechla Andrea.
— Taky ne. Ale mám radost. Opravdovou.
— Myslíš, že se skutečně změní?
— Nevím. Ale bude se snažit. A my jí musíme dát příležitost.
Andrea přikývla.
— Víš… možná bychom ji po návratu mohli pozvat na víkend.
Daniel se na ni překvapeně podíval.
— Myslíš to vážně?
— Ano. Snaží se. A je to tvoje máma. Patří k naší rodině.
Daniel ji políbil.
— Děkuju ti. Za trpělivost. Za pochopení. A za to, že jsi mě nikdy nenutila vybírat si.
— To bych nikdy neudělala. Jen jsem chtěla respekt.
— A ten teď máme.
— Máme ho oba — opravila ho Andrea tiše.
O tři dny později odletěli do Turecka. Na letiště je přijela vyprovodit Miroslava Matoušeková, přivezla domácí koláč na cestu a při loučení rozpačitě, ale upřímně objala snachu.
— Užijte si to. A dávejte na sebe pozor.
V letadle se Andrea dívala z okénka na vzdalující se krajinu a přemýšlela, že někdy je potřeba krize, aby se z lidí stala skutečná rodina. A že úctu si nelze vynutit — musí si ji zasloužit všichni.