— Myslíš to vážně, že si jako nevšimneme tohohle všeho?! — hlas Ludmily Malířové vystřelil tak prudce, až se mi v ruce zachvěla lžička.
Stála přímo uprostřed mé kuchyně, dlaně zarazené do desky stolu, jako by ho chtěla převrátit, a dívala se na mě pohledem člověka, který právě spatřil cosi naprosto nepřijatelného. V té vteřině mi poprvé došlo, že tenhle večer byl chyba. Že byla zbytečná všechna ta příprava, saláty, pečlivě prostřený stůl, svíčky i snaha navodit klidnou atmosféru. Všechno se rozpadlo přesně ve chvíli, kdy otevřela složku s dokumenty, které jsem – ať si to klidně přizná – nikdy neměla v úmyslu tajit.
Vítězslav Martinec zkameněl u lednice, jako by doufal, že se v jejích dveřích otevře portál a odnese ho někam hodně daleko od téhle hádky.
— Mami, proč to teď rozjíždíš? — vydechl, ale ani o krok se ke mně nepřiblížil.
Ludmila Malířová se k němu otočila. Oči jí svítily tvrdým, ostrým leskem.
— Ona nás vodila za nos! — sekla větou do prostoru. — Chápeš to, Víťo, nebo ne? Mysleli jsme si, že vstupuje do rodiny s nějakým pevným základem! A co nám předloží? Papíry! A ještě k tomu cizí!
Zavřela jsem desky a odstrčila je stranou, abych tu grotesku utnula.
— Jsou to dokumenty mých rodičů, — řekla jsem co nejklidněji, i když ve mně už všechno hořelo.
— To je mi jedno! — otočila se ke mně zpátky. — Měla jsi to říct předem! Počítali jsme s něčím jiným!
— A s čím přesně? — zeptala jsem se. Můj hlas byl až podezřele vyrovnaný.
Pozvedla obočí, jako bych se ptala na naprostou samozřejmost.
— Jsi dospělá žena, jdeš se vdávat! Je normální, když rodiče dají dceři zázemí. Byt! Rozumíš? Byt! — píchla prstem do podlahy, jako by pod laminem ležel trezor.
— Ludmilo Malířová, držme se faktů, — nevydržela jsem a vstala. — Já tady bydlím. To je můj byt. Koupila jsem si ho sama. Ano, na hypotéku. Ale je můj.
— Ale prosím tě, — mávla rukou. — Jakýpak tvůj byt? To je byt banky. Ty ho jen dočasně splácíš.
Vítězslav se ušklíbl, ale mlčel. A právě to ticho — tenké, studené, ostré — bolelo víc než jakýkoli křik.
Podívala jsem se na něj a čekala, že se mě alespoň pokusí bránit. Nestalo se.
— No… máma má v něčem pravdu. Hypotéka přece jen není totéž… — zamumlal.
Uvnitř mě cosi křehce prasklo, jako led pod nohama.
— Víťo, — řekla jsem tiše, — ty se slyšíš?
Zíral na mě, jako bych po něm chtěla vyřešit rovnici, kterou nikdy neviděl.
— Proč z toho děláte scénu? — dostal ze sebe nakonec. — Přišli jsme se přece bavit o restauraci a vy tady…
— My žádnou scénu neděláme! — vybuchla Ludmila Malířová. — Když se žena vdává, musí chápat odpovědnost! Musí mít něco vlastního! A tady? Jen sliby!
— Jaké sliby?! — sotva jsem se ovládala. — Nikomu jsem nic neslíbila. Nic jsem netajila.
— Zatajila jsi to, že nemáš majetek, se kterým bys mohla nakládat, — odsekla chladně. — Za prvé. Za druhé — rodiče ti očividně nic převádět nehodlají. A za třetí — náš syn zůstává bez jistoty. To je nepřijatelné.
— Jaké jistoty? — zamračil se Vítězslav.
Jeho matka tu poznámku přešla.
Zhluboka jsem se nadechla. A pomalu vydechla.
— Chápu to správně, — začala jsem klidně, — že veškerý váš zájem o náš sňatek se točí kolem metrů čtverečních?
Zrudla.
— A chceš říct, že je to maličkost?! Díky tomu, že jsme o takových věcech přemýšleli včas, žijeme slušně! Chytrý člověk plánuje dopředu!
Zavřela jsem oči. Jen na okamžik. Abych se udržela.
Neudržela.
— Ludmilo Malířová, běžte domů. Hned. Už nemám sílu poslouchat, co všechno komu dlužím.
— Nikam nejdu! — zapřela se v bocích. — Dokud si to nevyjasníme!
— Je vyjasněno, — odpověděla jsem pevně. — Rozhovor skončil.
Nemusela jsem zvýšit hlas. Slyšela to. A právě to ji rozzuřilo nejvíc.
— Tak je to jasné, — pronesla, popadla kabelku. — Aspoň už víme, kdo doopravdy jsi. Mysleli jsme si, že jsi rozumná, spolehlivá dívka… a ty jen—
— Mami! — vyštěkl Vítězslav.
Ale ona už mířila ke dveřím a on se před nimi na okamžik zastavil, jako by se musel rozhodnout, co udělá dál.