Otočila se ještě ve dveřích a bez jakéhokoli zaváhání pronesla:
— Ty se k nám prostě nehodíš. Když má být svatba, znamená to rodinu. A rodina bez pevného zázemí nefunguje.
Neodpověděla jsem. Zůstala jsem stát na místě. Dívala se na ni. Soustředila se na dech. Jen proto, abych ze sebe nevypustila něco, co bych už nešla vzít zpátky.
Odešla. Zabouchla tak prudce, až se skleněná dvířka skříňky nad sporákem rozechvěla a slabě zacinkala.
V bytě se rozhostilo ticho. Husté, těžké. Jako by vzduch zhoustl a špatně se v něm dýchalo.
Po chvíli ho prolomil Vítězslav.
— Anet… no… možná jsi na ni byla až moc tvrdá…
Vykročil ke mně, ale zvedla jsem ruku. Stačilo jediné gesto.
— Vítězslave, odpověz mi upřímně. Souhlasíš s ní?
Uhýbal pohledem. Dlouho. Nepříjemně dlouho.
A právě to bylo tou nejjasnější odpovědí.
— Anet, ty víš, jaká ona je… Bojí se o mě. Snaží se mě chránit. Dá se to pochopit. Ale možná by… no… nebylo špatné, kdybys promluvila se svými rodiči? Kdyby ten byt přepsali na tebe, všechno by se vyřešilo.
— Zopakuj to, — řekla jsem klidně. — Mám pocit, že jsem špatně slyšela.
— Vždyť je to logické, — pokrčil rameny. — Jsi jejich dcera. Stejně ti jednou bude patřit. Tak proč to neudělat dřív, ať nejsou otázky?
Ustoupila jsem.
Pak ještě jednou.
A znovu.
Jako by mě od něj sama realita odstrkovala.
— Vítězslave… — hlas se mi třásl a byl chraplavý. — Ty to myslíš vážně? Opravdu si myslíš, že moji rodiče mají přepsat svůj byt jen proto, že to tvé matce připadá praktičtější?!
— Vždyť jsme přece rodina… skoro…
— Ne. Zastav. Nejsme rodina. Už ne.
Konečně se mi podíval přímo do očí.
Poprvé bez té známé masky tichého, hodného kluka.
Byl chladný. Neústupný.
— Anet, zbytečně to komplikuješ. Prostě udělej, co je potřeba, a bude klid.
— Odejdi, — řekla jsem.
Zamrkal.
— Cože?
— Odejdi z mého bytu. Hned.
— Zbláznila ses? Za týden máme svatbu!
— Nebudeme mít. Ber to tak, že ji ruším.
— To snad nemyslíš vážně?! — vykročil ke mně. — Kvůli takové hlouposti chceš zrušit svatbu?!
— Hloupnosti? — vyklouzlo mi hořké, nervózní zasmání. — Hloupnosti?!
Právě jsi po mně chtěl, abych si „vybojovala“ byt od vlastních rodičů výměnou za tvou náklonnost. Nebo se to nazývá jinak?
— Přestaň to překrucovat! — zakřičel. — Chci jen stabilitu! Aby moji rodinu někdo bral vážně!
— Tak běž tam, kde si váží metrů čtverečních. Ne lidí.
Došla jsem ke dveřím a otevřela je.
— Ven.
Chvíli stál bez hnutí. Pak procedil skrz zuby:
— Dobře. Jsi rozhozená. Ozvu se. Promysli si to, Anet. Děláš chybu.
— Ne. Tentokrát ne, — odpověděla jsem.
Dveře zapadly. Opřela jsem si o ně čelo a konečně se sesunula po stěně na zem. Hrdlo se mi sevřelo. A přesto se pod tou bolestí objevovalo cosi nečekaného. Úleva.
Rodičům jsem volala skoro hodinu. Seděla jsem na podlaze s telefonem v ruce, mezi vzlyky se snažila vysvětlit, co se stalo. Maminka střídavě zalapala po dechu a nadávala. Táta mlčel a těžce dýchal — což znamenalo jediné: byl vzteky bez sebe.
— Udělala jsi správnou věc, — řekla máma, když jsem se konečně uklidnila. — Je lepší vidět, jací jsou, teď. Ne za rok, kdy by bylo pozdě.
— Já ho mám ráda, mami… — vyklouzlo mi.
— Láska znamená chtít být s tebou. Ne s tvými listinami, — odpověděla tiše.
A tehdy jsem se poprvé ten večer rozplakala doopravdy.
Další den jsem obvolávala hosty. Stručně. Bez podrobností. Reakce byly různé — soucitné, zvědavé, někdo doufal ve skandál, ale odešel s uhlazeným „děkuji, vše je v pořádku“.
Vítězslav volal. Znovu a znovu. Psával zprávy. Nechával hlasovky.
Nic z toho jsem si nepustila.
Volala i Ludmila Malířová — a tam už to byl koncert: obviňování, výčitky, nátlak přes lítost. Ani jednu zprávu jsem neposlechla do konce.
Probudila jsem se brzy ráno, v chladném listopadovém tichu, které skoro zvonilo v uších. Telefon dál blikotal upozorněními, ale neměla jsem sílu se ho dotknout. Včerejšek mě vyčerpal do prázdna — fungovala jsem, dýchala, mluvila, ale uvnitř bylo všechno rozpadlé.
Sbalila jsem si tašku, povypínala spotřebiče, zkontrolovala okna. Obyčejné ranní úkony, které mi najednou připadaly nepřiměřeně těžké pro někoho, kdo v noci sotva zamhouřil oči. Taxi k rodičům přijelo za deset minut a ve chvíli, kdy se auto rozjelo od mého domu, jsem pocítila zvláštní klid. Jako bych nejela k mámě a tátovi, ale do evakuačního centra po nějaké osobní katastrofě.
Cesta netrvala ani hodinu. Předměstí bylo šedé, nasáklé listopadovou vlhkostí, s nízkou oblohou, která dál nenápadně ukusovala z nálady…