Druhá polovina cesty mi dál nenápadně ukusovala náladu. Upírala jsem zrak ven, na rozmazané obrysy domů, a hlavou se mi honila myšlenka, jak strašně jinak jsem si ještě před týdnem představovala vlastní budoucnost. S Vítězslavem Martincem jsme tehdy pobíhali po svatebních salonech, hádali se o odstíny ubrusů, smáli se nad světýlky, která se v restauraci kývala v průvanu. Všechno působilo pevně, bezpečně, jako něco, co už se nemůže sesypat.
Teď jsem chápala, že to byla jen pečlivě udržovaná kulisa.
Máma mi otevřela dveře tak rychle, až jsem měla pocit, že tam stála snad od rozbřesku. Sotva mě uviděla, rozhodila ruce.
— Pojď sem, zlato, pojď, — přitáhla si mě k sobě. Objala mě mlčky, bez vyptávání, a právě to ticho bylo přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala víc než cokoliv jiného.
Táta vyšel z pokoje v teplácích, poškrábal se na tváři a zabručel:
— Tak jsi tady. Dobře děláš. Tady ti nikdo neublíží.
Znělo to drsně, skoro neotesaně, ale pod tím tónem jsem slyšela staré známé sdělení: jsem tu, držím nad tebou ochrannou ruku.
Sedla jsem si v kuchyni ke stolu. Máma automaticky zalila čaj a přisunula talířek se suchary — pokaždé, když má strach, musí mít na stole aspoň něco. Pak se posadila naproti mně a zkoumavě mi hleděla do tváře.
— Spala jsi aspoň trochu? Jak ti je? — zeptala se potichu.
— Jde to, — odpověděla jsem. Vlastní hlas mě ale okamžitě prozradil.
— Řekni mi to znovu, — požádala jemně. — Včera jsi mluvila, ale byla jsi tak rozhozená, že jsem půlku vět ani nepochytila.
Začala jsem vyprávět. Nejprve chladně, skoro odříkaně: papíry, hádky, jejich požadavky. Jenže když jsem se dostala k okamžiku, kdy Vítězslav pronesl, že bych si měla „promluvit s rodiči“, cosi se ve mně zlomilo. Věty se začaly lámat, hlas se mi rozklepal.
Máma mi pevně stiskla ruku, její dlaň byla teplá a jistá. Táta postával ve dveřích a mlčky poslouchal; čím déle jsem mluvila, tím víc mu tvrdly rysy v obličeji.
Když jsem skončila, zůstalo v kuchyni prázdné ticho. Máma si povzdechla a táta utrousil:
— To je… prostě úplně na dně.
A beze slova odešel do vedlejšího pokoje. Polekalo mě to — obvykle takhle uprostřed rozhovoru nemizí.
— On to hrozně prožívá, — vysvětlila máma tiše. — Těžko snáší, když ti někdo ubližuje. A nemůže jen tak jet a těm… lidem… něco říct.
Ušklíbla jsem se.
— To by jel, kdybys ho nezastavila.
Stiskla rty, ale neodporovala.
Po pár hodinách, když se mi trochu srovnala hlava, navrhla:
— Běž se projít. Nadýchej se, změň prostředí. My s tátou si oběd zvládneme.
Oblékla jsem se a vyšla ven. Studený vítr mi zalézal pod kabát, chodník byl posetý mokrým listím. Dvůr jsem znala nazpaměť, každý vchod měl v paměti své místo. A najednou mě přepadla zvláštní úvaha: jak dramaticky se všechno posunulo. Kdysi jsme si tady hráli na schovávanou, a teď jsem dospělá žena, která si namlouvala lásku tam, kde šlo ve skutečnosti jen o výhodný obchod.
Prošla jsem kolem paneláků, zabočila ke starému obchodu a poslouchala, jak mi pod botami křupe tající led. Myšlenky se pomalu uklidňovaly. A pak se ozval telefon.
„Vítězslav.“
Vydechla jsem a celé tělo se instinktivně napjalo. Ne že bych po tom hovoru toužila — spíš to byla automatická reakce.
Zvedla jsem to. Protahovat to by znamenalo jen prodlužovat bolest.
— Aneto… — jeho hlas zněl vyhasle. — Musíme si promluvit.
— Řekli jsme si všechno, — odpověděla jsem klidně.
— Ne, takhle to nemůže zůstat. Máme se přece rádi.
Zastavila jsem se uprostřed dvora. Kolem chodili lidé s nákupy, děti projížděly kalužemi na koloběžkách. Normální svět. A já měla pocit, že stojím na pohyblivém písku.
— Vítězslave, — řekla jsem, — kdybys mě miloval, nenutil bys mě tahat z rodičů byt. Takhle láska nevypadá.
— Já… tak jsem to nemyslel, — zamotal se. — Máma jen říkala… má strach. Rodiče myslí na budoucnost dětí. Ty bys to chápala, být na jejím místě.
— Přemýšlela jsem, — utnula jsem ho. — A hlavně o tom, že ses mě ani jednou nezastal.
Několik vteřin bylo v telefonu ticho. Těžké, lepkavé.
— Uděláme to jinak, — navrhl nakonec. — Přijedu a probereme to. Do svatby zbývá pět dní. Všechno se dá spravit. Teď mluví emoce.
— Já už nemůžu, — přiznala jsem vyčerpaně. — Jsem unavená až na kost. Svatba nebude.
— Aneto! — vybuchl. — Nemůžeš to jen tak smést ze stolu!
— Můžu. Protože jste ten vztah od začátku stavěli na kalkulu, ne na citech. A to není moje vina.
— Ty tomu nerozumíš, — povzdechl si tónem, jako by mluvil s rozmazleným dítětem. — Jen chci, aby se máma netrápila. To je tak těžké pochopit?
— Ano, — odpověděla jsem. — Protože starosti rodičů nejsou důvodem k porcování cizího majetku.
Chvíli bylo ticho, pak krátké:
— Přijedu.
— Nejezdi, — řekla jsem pevně. — Stejně bys neuslyšel nic, co už jsem ti neřekla.