Slovo „ta ženská“ bylo ostatně tchyniným nejoblíbenějším označením. Za celé tři roky ji ani jednou neoslovila jménem. Vždycky to byla buď „ona“, „tvoje manželka“, případně jen pohrdavé mlčení.
Andrea už to nevydržela. Udělala krok vpřed a hlas se jí chvěl rozčilením.
— Víte co, paní Miroslavo Matoušeková? Mám toho dost. Dost vašich urážek, manipulací a nekonečných scén. Na dovolenou pojedeme, ať se vám to líbí, nebo ne!
Tchyně zrudla v obličeji, jako by ji někdo polil vařící vodou.
— Danieli! Slyšíš to? Tohle je drzost! Uráží mě, vlastní matku tvého manžela!
— Já jen říkám pravdu! — Andrea už se nedokázala zastavit. — Kontrolujete každý náš krok, voláte desetkrát denně, chcete vědět, kde jsme, s kým jsme a proč! Tohle není normální!
— Nenormální je, když syn zapomene na svou matku! — vyštěkla Miroslava. — Když ho manželka poštvává proti vlastní rodině!
— Já proti nikomu neštvu! Jen chci žít svůj život, ne ten váš!
— Svůj život? — tchyně se ušklíbla. — A byt, ve kterém bydlíte, je čí? Mám ti připomenout, kdo dal peníze na první splátku?
Tohle byla její nejsilnější zbraň. Když si s Danielem pořizovali byt, Miroslava Matoušeková jim přispěla třemi sty tisíci korun. A od té doby tu částku vytahovala při každé příležitosti.
— Ten dluh vám splácíme každý měsíc — připomněla Andrea. — Dvacet tisíc, přesně tak, jak jsme se domluvili.
— Peníze jsou jedna věc, vděčnost druhá! — odbyla ji tchyně. — Slušně vychovaná dívka by si vážila pomoci od tchyně, ne aby jí takhle odsekávala!
— A slušná tchyně by nelezla do bytu bez pozvání! — opáčila Andrea.
— To je byt mého syna!
— A taky můj! Jsme manželé, jestli jste na to náhodou zapomněla!
Miroslava pohrdavě odfrkla.
— Manželé… Uvidíme, jak dlouho. Danieli — obrátila se k synovi, který dosud mlčel. — Buď já, nebo ona. Vyber si.
Kuchyní se rozhostilo hrobové ticho. Andrea zadržela dech a upírala pohled na manžela. Tohle byl ten okamžik, na který tři roky čekala. Tři roky snášela výpady, doufala, že se Daniel jednou postaví na její stranu. Teď přišla chvíle pravdy.
Daniel zbledl a bezradně těkal pohledem mezi oběma ženami.
— Mami, nedělej ultimáta…
— Ale udělám! — skočila mu do řeči Miroslava. — Už dál nesnesu drzost téhle osoby! Buď se s ní rozvedeš, nebo zapomeň, že máš matku!
Andree se sevřel žaludek. Opravdu je schopná zajít až sem?
— Mami, to nemyslíš vážně… — zamumlal Daniel.
— Myslím to naprosto vážně! — křičela tchyně. — Tvoje žena mě nerespektuje, je hrubá a obrací tě proti mně! Tohle už dál trpět nebudu!
Daniel stál mezi nimi jako mezi kladivem a kovadlinou. Andrea viděla, jak zoufale hledá cestu ven.
— Zkusme se uklidnit — řekl nakonec tiše. — Mami, běž domů, vychladni. Promluvíme si později…
— Ne! — dupnula Miroslava. — Nikam nejdu, dokud neuslyším odpověď! Koho si vybereš?
Daniel se zhluboka nadechl a pohlédl matce přímo do očí.
— Mami, mám tě rád. Jsi moje matka a to se nikdy nezmění. Ale Andrea je moje manželka. Před lidmi i před Bohem jsem jí slíbil věrnost. A ten slib porušit nehodlám.
Tchyně ustoupila, jako by dostala facku.
— Takže si vybíráš ji?
— Vybírám si svou rodinu — odpověděl Daniel pevně. — Ty k ní můžeš patřit taky, pokud budeš chtít. Ale musíš respektovat mou ženu. A naše rozhodnutí.
— Respektovat? — Miroslava se hystericky zasmála. — Jak mám respektovat tohle… tohle…
— Dost! — Daniel zvýšil hlas, což u něj bývalo výjimečné. — Mami, prosím tě, odejdi. Teď hned. Až se uklidníš, zavolej mi a promluvíme si v klidu.
Miroslava se na něj dívala, jako by ho viděla poprvé v životě.
— Vychovala jsem nevděčného syna — zasyčela chladně a v jejím hlase zazněla hořkost, která slibovala, že tohle rozhodně není konec.